V dobách mládí mých babiček, kuřata, nechována v době té na pásech velkovýroby, nebyly na trhu moc k dostání, spíše jste nějaké mohli vyloudit od místního hospodáře. Místo kuřat tak lidé jedli třeba holuby, a ty si buď nalovili sami a nebo na místním trhovišti. Tvaroh si kutili doma, babička Marie na svém statku tloukla máslo pro lidi z okolí, a Růženka si ho pak ve městě obstarala na trhu. A protože v té době neměli doma lednici, skladovali kostku másla v hrnci se studenou vodou ve spižírně. Nebyl to ráj na zemi a pečení holubi nelétali sami do huby, jako ani dnes, ale jídlo bylo zdravé. V místním koloniálu, kam se vyráželo zásadně s košíkem jste za pár fufníků mohli dostat jen zemědělské a ovocnářské výplody, které dnes označujeme přívlastkem Bio. Jiné nebyly k dostání, o geneticky modifikovaných potravinách se babičkám ještě ani „nesnilo“ a jako hnojivo, světe div se, sloužil hnůj! Což mělo výhodu tu, že hnůj, který zvířata a lidé nakydali se zároveň zužitkoval.

Pak přišli komunisti, zrušili velkostatky, z koloniálů se nasekaly konzumy a jednoty, a jak ten čas běží, hnoji se dnes říká biomasa a slovo „hnůj“ se až na výjimky užívá jako označení pro lidské splašky spíše duševního charakteru. Mocní z celého světa jezdí za naše peníze debatit do Kodaně o klimatických změnách, zatímco my s přízemními starostmi, když chce jeden „jíst zdravě“, tak aby měl chca nechca pěkně naditou portmonku.

Tohle celé ale není pláč slavičí písně nad starými časy „Když jsem já byl tenkrát kluk“/holka. Je to úryvek z putování mezi těmi, kdož přechovávají a vytváří hodnoty, přec svítá... Jednoho letního odpoledne putujíc krajinou, ejhle!

Hospodářství pod Strážným vrchem Merboltice
Bez ohledu na to, co se upeče v Praze, Bruselu, nebo Kodaních..., přes všechny překážky, objevují se postupem času i v naší kotlině ostrůvky autonomní svobody a nezávislosti, něco jako „Mys Dobré naděje“, vesměs nezmarů, lidí, toužících po návratu ke kořenům, životu v rovnováze s přírodou...
Tudy cesta.

Vrátím-li se ještě v běhu času na skok před komunistický (a)reál, po druhé světové válce a odsunu německých starousedlíků, se některé obce v našem pohraničí z různých důvodů nepodařilo znovu osídlit, a kde lidé zmizeli, zmizely časem z mapy a povrchu zemského i celé vesnice („zaniklé obce“). A i v některých z těch, které se před lety znovu osídlily, dnes v našem pohraničí hlodá zub času. Když navštívím některá taková místa, mám někdy pocit, že tam i krajina, voda, ... pláče, stromy skřípou bolestí. A tak, když takový Mys Dobré naděje vyrůstá v našem pohraničí, cením si toho dvojnásob.

Se Sifónem na Sněžníku – úryvek „ze slohovky“
„Brodím sněhem, sestupuji do údolí, mezi skalními věžemi strmě klikatící se stezkou. Půjčený Sifón je mi v patách, vždycky mě předběhne, všechno očichá, zanechá „pozdrav“ a peláší dál. Má zjevně svůj zájem, ale nepřekážíme si, víme o sobě, vnímá mě a je mi příjemným společníkem. Sifón je pes. Cítím i slyším, jak mi pod nohama křoupá sníh. Miluji tenhle zvuk. Je to stejnej sound, jako když zarputilec skřípá zuby.
Všechno se leskne a třpytí, jak slunce sněhem zalitou krajinu hladí svými paprsky. Oči se slzou zalykají blahem. Ve vzduchu je cítit sníh a čerstvý vzdoušek, až z toho pálí v nose. Úplné ticho jen sem tam prořízne vrzání stromů a skřek divé zvěře. Přelézám čerstvě vyvrácenou borovici. Musela na stejném místě stát nejméně sto roků. Vývrat ještě není zavát sněhem, zřejmě svědek poslední vichřice.

Na chvíli ustrnu pohledem na rozsvícenou mystickou scenérii kol kolem. Až dech se tají. Žádný malíř by nedokázal vykreslit takový kýč, to dokáže jen zdejší kraj sám. Kam až oko dohlédne kopce, lesy se zasněženými homolemi. Dolů ještě tak půl kilometru k Vlčáku, už je na dohled, Vlčí jezero. Nebe, hory nahoře, nebe hory dole, to jak se v průzračné hladině jezera zračí okolní svět. Tohle je ten svět, i Sifón to ví.

Nezamrzá ani v zimě. Člověk vezdejší ví, že teplý pramen udržuje v jezeře i v největších mrazech příjemnou teplotu, takovou akorát…, ale v zimě sem kromě zvěře nikdo nechodí, leda nějaký „blázen“. Lišky tu dávají dobrou noc, a navíc tu straší… Šušká se v kraji, že v jezeře bylo po válce ubito posledních několik německých civilistů z nedalekých Maxiček, převážně žen a dětí, odsunu se již nedočkali. Do té doby studený pramen vody prý s první znásilněnou dívkou začal vřít, a jezero už přes šedesát let nezamrzlo.
Koukám shůry dolů ke srubu, dávám si cigárko... Sifón už na mě sere a peláší dolů.
Barevný kýč nahlodává stoupající mlha, ale není to mlha, je to kouř z komína…“

V putování časem a krajinou, znovu se vracím do Merboltic do severočeského pohraničí.
Merboltice nepláčí, vzkvétají, naše pohraničí znovu ožívá. Duše pocestného světa krajem v těchto místech zaplesá. Při návštěvě kozí farmy čekala jsem starého, plešatého, upachtěného hospodáře. Namísto toho nás přivítal mladý muž v plné síle, s culíkem a náušnicí v uchu, s malým děckem za patami, těhotnou ženou a královstvím k tomu. Ve skutečnosti to není království, ale pořádná řacha! Obrovské hospodářství na hřbetě se stádem koz, ovocným sadem a kopou starostí k tomu. Kozy, starosti nestarosti, se s důvěrou klidně popásají v kopci nad hospodářskými staveními. Takový Mys Dobré naděje, čerstvá krev do žil našeho pohraničí..

Ondřej a Jindřiška Šancovi přišli do Merboltic z Ústí nad Labem. Jsou lidé, kterým dáš větévku, oni ji zasadí, vypěstují z ní strom a ten jim pak plodí. Jsou lidé, kterým dáš ovocný sad a on jim chcípne. Ondra s Jindrou jsou ten první případ! Když před pěti lety přišli do Merboltic a začali obnovovat Hospodářství pod Strážným vrchem, někdo jim více méně z legrace dal kozu s kozlem, a bylo... No, nešlo to tak hladce, první kozel byl neplodný, tak jej na podzim porazili a snědli. Další kozel už měl vše jak se patří a tak se stalo, že do roka se pod Strážným vrchem urodilo několik kůzlátek. V tu chvíli teprve začal kolotoč o nekonečném boji s byrokraty, naší i evropskou legislativou, nepřízní počasí v běhu procesu výroby kozích bio produktů..., ale o tom třeba jindy...

Ať žijí kozáci a kozákyně !

Vytaženo z letního šuplíku pro radost.
Doporučuji číst také článek Jany Křišťanky Hradilkové „Radosti, hrdosti – jste doma?“, se kterou jsem tou letní krajinou putovala.


Ondřej Šanc

foto: JKH