Nejsem hudební kritik a kromě odborných posudků jiné recenze psát neumím. Nemůžu si ale pomoci, abych zde, na místě, kde se zpravidla nepravidelně věnuji věcem převážně racionálním a materiálním, nenapsal o téměř nadpozemském zážitku ze včerejšího koncertu v pražské sportovní hale.

Musím se přiznat, že jsem na "arénovém" koncertu nebyl od vystoupení Radiohead v roce 1998 (na klubovém naposledy na Sneaker Pimps v roce 2003). Nicméně již samotná atmosféra na palubovce v omšelé sparťanské hale před koncertem mne utvrdila v přesvědčení, že jsem tam správně. Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl moře lidí a připadlo mi, že ač každý máme jistě jiný život a zájmy, jsme si vlastně tak podobní. Jako takový obrázek z klubu Bunkr někdy z roku 1993, na kterém bylo s použitím speciálního filtru všem přidáno 15 let. Navenek vypadáme o dost jinak, ale vevnitř cosi pořád zůstává.

Všiml jsem si ale i věcí, které byly nové - přede mnou se tyčil les postav a zdvižených rukou se stovkami svítících displejů mobilních telefonu. Podobný výjev, jako když se dříve při táhlých kantilénách komíhalo nad hlavou svítícími zapalovači. Jako dnes vidím takové televizní záběry z každoroční německé galaparády Peter's Pop Show, kde našinec celý večer čekal na moment, kdy mezi těmi pop-buldozery zahlédne Depeche Mode a Andy Fletchera v playbacku simulujícího hru na syntezátor velikosti jídelního stolu. Ale to jsem trochu odbočil.

Včera se ve 20.00 na pódiu do zvuků Plainsong bez pompézních efektů a explodujících ohnivých koulí zjevily 4 postavy. Všichni jsme mezi nimi ihned neomylně rozpoznali siluetu přicházející v houpavém kroku ke středovému mikrofonu. Robert Smith neztratil nic ze svého image, jeho Tarantule na hlavě byla naprosto stejně fascinující jako před lety a po období bojů s nadváhou se mu očividně podařilo dostat pod jistou kontrolu i svou tělesnou schránku (mimochodem motiv, který s ním patrně sdílí i řada z nás). Jeho kytara rezonovala našimi bránicemi v nízkých tónech i zvonivých magických výškách. Jeho zpěv byl jako vždy naprosto přesný a ani uprostřed všeho výskání, houkání a dalších podpůrných hrdelních zvuků snad nezazpíval jedinou notu mimo.

Od prvního okamžiku, kdy se do temného sálu rozezněly zvukové stěny se mi v hlavě začal odvíjet film, ale pokud vím, tak Cure nikdy hudbu k žádnému filmu nedělali. To ne, byl to film složený z vlastních vzpomínek a dávno zapadlých zážitků. Film dávných citů a pocitů, očekávání, rozchodů a milování. Film z doby, ve které chybí dnešní uspěchanost a denní strasti, doba bez umírání a záběrů letadel narážejících do skleněných věží, bez politiky, prezidentských voleb a úrokových sazeb. Uprostřed labyrintu postaveného ze zvukových stěn jsme si asi každý v sobě takový svůj film prožili.

Je mi jedno, jestli si dnes přečtu v novinách o přestárlých ex-pop ikonách, kterým jejich romantické texty o opuštění, chladu v dešti, nebeských přirovnání či smrtelných polibcích dnes již nikdo neuvěří. Já jim to včera během těch 3 hodin zvukových lavin zase uvěřil. Byli to prostě na chvíli The Cure a nic dalšího ...