Podle včerejší zprávy agentury AP výsledky analýzy DNA vzorků získaných v restauraci v belgickém městě Tongeren, vyloučily, že by se jednalo o stopy zanechané pohřešovanou britskou dívenkou Madeleine McCannovou. Zoufalým rodičům tak zhasla další z nadějí, že je jejich 3-letá dcerka, která 3. května zmizela z hotelového pokoje v Portugalském letovisku Praia da Luz, ještě naživu.

Vše se tak znovu navrací ke strašlivé možnosti, podle které se Madeleine stala obětí 67-letého švýcarského pedofila jménem Urs Hans von Aesch. Ten byl hlavním podezřelým v podobném případu pozdejšího zmizení 5ti a půl roční Ylenie Lenhardové. Jeho vina se v podstatě prokázala poté, co byl minulý týden nalezen mrtev v lesích nedaleko Švýcarského městečka Oberburen (spáchal sebevraždu) a nedaleko se našly holčičky osobní věci, na kterých byly stopy jeho DNA.

Chmurné představy dokresluje i to, že Ylenie i Madeleine si byly velmi podobné, že von Aesch trávil začátek května právě v Praia da Luz a že nedaleko komplexu, kde se Madeleine ztratila, svědkové spatřili bílou dodávku podobnou té, kterou pedofil vlastnil a se kterou se před týdnem rozhodl odjet do lesa prostřelit si hlavu.

Výše uvedený příběh je naplněním té nejpříšernější můry každého rodiče. Neco takového patrně dříve či později přijde na mysl v situaci, kdy se na balkóně z kočárku neozývá věčný pláč nebo kdy se zvídavé batole zcela nečekaně vydá na první průzkumnou plazivou výpravu za skříň či květináč. Podobný pocit může později připravit i bezstarostný potomek s nedostupným mobilním číslem nevracející se z odpoledního vyučování, sportovního tréningu či večírku s kamarády (podle příslušného věkového období). V okamžiku, kdy se provinilec objevuje zpoza rohu ulice s vybitým mobilem na dně batohu a nic nechápavým "to-už-je-tolik-hodin?“ výrazem se strach mění v úlevu, ale kdesi v podvědomí onen pocit úzkosti jistě zůstává.

Již od konce minulého století se hovoří o možnosti použití čipových implantátů u kojenců a malých dětí pro jejich snadnou lokalizaci v případech únosů či zatoulání. V roce 2002 Kevin Warwick, profesor kybernetiky na Universitě v Readingu ve Velké Británii (mimochodem také nositel čestného doktorátu Akademie Věd ČR) vyhlásil záměr provést první implantaci mikročipu dítěti, 11 leté Danielle Duvalové. Vlna protestů obhajců práv dětí, etických teoretiků a jiných organizací jej však donutila od tohoto záměru upustit. Není bez zajímavosti, že to byli naopak tisíce rodičů a některé policejní složky, kteří jeho údajně kontroverzní záměr bezpodmínečně podporovali. To bylo před 5ti lety, od té doby se udála celá řada případů únosů dětí s tragickým koncem a také technologie poněkud postoupila. Otázka dnes stejně jako před 5ti lety však stále zní - jaké jsou vlastně reálné možnosti a případná úskalí takového kroku?

Existuje hned několik technologických řešení. Prvním jsou tzv. RFID neboli infračervené identifikátory. Jsou to ony známé hlásiče ukradeného zboží, které zapomenou na pokladně supermarketu deaktivovat a které vám následně u východu způsobí horké chvilky hektického hledání účtenky pod dozorem statného příslušníka ochranky. Takový čip by pomohl například nahlásit, že se vaše batole vydalo mimo vymezený prostor - např, dům se zahradou. Jejich výhodou jsou dnes již téměř mikroskopické rozměry, podstatnou nevýhodou je však velmi krátký dosah jejich vysílání a nutnost přesně definovaných IR bran (přesně jako v tom supermarketu).

Více zmiňovaným typem je mikročip se schopností globálního sledování na principu GPS satelitní navigace nebo GSM lokalizace známé u SIM karet v mobilních telefonech. A právě tyto globální sledovací systémy jsou největším strašákem a důvodem kritiky a odporu skupin odvolávajících se na potenciálně negativní dopad na psychiku či zdraví dítětě. Ale proč vlastně?

Je jasné, že představa rodičů sledujících pohyb svého teenagera v reálném čase na celoplošné obrazovce v obývacím pokoji je hodně přitažená za vlasy. Aktivace systému pro zjištění polohy dítěte se ve výsledku v podstatě přeci neliší od mobilizace stovek policistů a dobrovolníků pročesávajících s termokamerami louky a vesnice, jak jsme toho i u nás doma často svědky. A navíc nemá snad každý rodič právo vědět kde jeho nezletilé dítě je? Názor o negativním vlivu na psychiku je težko obhajitelný. Nezletilé ditě přeci vůbec nemusí o zařízení vědět a jeho aktivace může být klidně regulována, například podmínkou vyhlášení celostátního pátrání.

Dalším z agrumentů odpůrců je to, že se případní únosci mohou snažit lokační čip najít a odstranit, což může vést ke zranění nebo dokonce smrti dítěte. I tento argument v reále pokulhává představíme-li si, že únos jistě není záležitost probíhající v řádu desítek minut (během kterých by systém mohl být aktivován) a představa organizovaných zločinců spešně přepravujících unesené batole do předem připraveného chirurgického centra je také poněkud absurdní.

Navíc policejní statistiky jasně ukazují, že naprostá většina únosů je provedena poměrně primitivními prostředky. Typický únosce - tedy skupina překupníků dětí, zločinec s vidinou výkupného, duševně narušená žena s touhou po dítěti či pedofil ukájející své úchylné představy prostě supertechnologické zázemí nemají. Navíc málokoho z nich by přítomnost sledovacího mikročipu vůbec napadla. Tedy alespoň do chvíle, kdy se jejich implantace stane bežnou věcí.

Je jisté, že s postupující miniaturizací (lépe řečeno mikroaturizací nebo dokonce nanoaturizací) případy únosů typu Madeleine McCannové a Ylenie Lenhardové tlak na vývoj a možnost aplikace bezpečných sledovacích systémů nepochybně zvýší. Je tedy zcela na místě si položit otázku: Pokud takové řešení bude existovat, nechali byste svému dítěti „štěnici“ nasadit? Já možná ano.