Svatovítská katedrála se stavěla šest set let.

Svatovítská katedrála se stavěla šest set let a její architekti měli jednu velikou jistotu, a to, že ji nikdy v reálu neuvidí. Tito architekti vytvořili plány a věděli, že příští generaci předají nanejvýš rozkopanou zemi. Jejich děti předali svým dětem základy stavby, další generaci snad obvodové zdi a tak dál. Teprve vnukové vnuků dostaví chrám, který se kdysi zrodil v myslích prapředků. Svatovítskou katedrálu je schopna postavit jen civilizace, která je spojena silnou jednotící vizí, jednou myšlenkou, která národ vede vpřed. Byli bychom dnes my schopni s velkým úsilím a náklady začít stavbu, kterou by dokončili až potomci ve vzdálených generacích? Existovala by dnes nějaká korporace, organizace nebo celý stát, který by začal dílo, jež by nás stálo síly, čas i peníze, ale těšit by se z něj mohli až pravnukové? Ze současnosti mě napadá jen Gaudího Sagrada Familia, která snad v dohledné době bude v Barceloně dokončena.
Umíme jednorázově postavit budovu, která nám přinese užitek teď, s nadějí, že naše děti si zase postaví tu svoji. Zaostřenost na stávající generaci a touha po zbohatnutí v horizontu ještě našeho života snad nejsou samy o sobě nic špatného. Jsou ovšem témata, kde je krátkozraké uvažování vyloženě zhoubné: environmentalistika, tedy vše, co je nějak spojeno s „ochranou přírody“, etika, umění, věda a náboženství.

Silnou jednotící vizi postrádá společnost zejména v oblasti etiky. Naše etika je zřetelně odlišná od etiky našich prarodičů, a mezigeneračně se příliš nepředává. Morálka se ukryla do privátní sféry, stala se osobní záležitostí každého, a každý občan má tu svoji. Různé názory mají stejnou hodnotu, žádný není lepší, neboť není ani horší. Někdo má rád zmrzlinu, někdo nemá. Někdo je pro potraty, někdo je proti. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého – a až potud se ve svém prostoru svobody mohu zařídit, jakkoli se mi zachce. V současnosti neexistuje konsensus, co je dobré a co je zlé, co je pravda a co je lež. Zdá se, že již není ani pravda, ani lež, zůstaly jenom opinions, názory. Není jednání správné a špatné, jsou jen různé choices, volby. Hřích se stal nemorálností, nemorálnost deviací, deviace alternativou a všechny alternativy jsou legitimní. Již není vina, je jen pocit viny, jakási špatná chemikálie v mozku, které nás může zbavit šikovný psycholog pohovorem nebo farmaceut prášky.

V tomto společenském klimatu je ale velmi těžké schvalovat zákony, neboť zákon má být výsledkem etického konsenzu celého národa, má vyjadřovat jeho vůli a většinový názor. Pokud ale každý z nás má svou vlastní etiku, lze vůbec z těchto mnoha a mnoha roztříštěných etik, ostře protikladných názorů či mlhavých stanovisek vytvořit zákon přijatelný pro všechny? Někdy se zdá, že deset miliónů občanů této republiky míří deseti milióny různých směrů, či že nemíří nikam.
Věc je dále komplikována tím, že snad to jediné, co ještě máme společného, jsou občanské průkazy. Naši společnost ale netvoří to, že máme stejné občanství. Aby civilizace přežila, musí být spojena společnou myšlenkou, sdílenými hodnotami, společným étosem, knihami, které četli všichni, písněmi, které všichni znají, slovesností, která je všeobecně známa, společným kulturním základem, společným názorem na to, co je dobro a co zlo. Dnes nás již nespojuje ani Babička Boženy Němcové ani Čapek ani básně Otokara Březiny ani Bible. Není na co se odvolávat a co citovat, snad kromě všeobecně známých reklamních sloganů. I ve zprávách na internetu si každý vybírá to, co ho aktuálně zajímá a možná že výběr novinek dvou lidí nebude obsahovat ani jednu společnou položku.

Život civilizace jako cesta odněkud někam
Věřím, že teorie fraktálů se nějak projevuje i v jednotlivých lidech, že mají pravdu psychologové tvrdící, že atmosféra společnosti se odráží v atmosféře rodiny. I život jednoho člověka od narození k smrti jako by zobrazoval směřování naší civilizace. Baroko nabídlo věřícímu člověku fenomén poutí, společné cesty ke vzdálenému kostelu na pahorku, při níž se poutníci postí, zpívají zbožné písně a modlí se růženec. Myslím, že pro poutníka musel pohled na kostel a svatostánek v něm symbolizovat vlastní život, představu, že putujeme odněkud někam, že v dálce je vidět cíl, který dává cestě smysl, jímž je Bůh. Strasti vezdejší tak byly spolu s nemocemi a strádáním, zásnubami a manželstvím, s radostí z narození potomků, se smutkem z pohřbu prarodičů zasazeny do rámce, ve kterém mají smysl, a jednotlivé etapy života se dokreslují, jako když vzniká malířské plátno. Umírání pak bude poslední tah štětcem v hotovém obrazu.
Náš dnešní život není příběh, který by směřoval odněkud někam, spíš připomíná klip na hudební stanici. Jednotlivé útržky spolu nesouvisí, děláme to, co nás momentálně baví a zítra může být vše jinak. Nové zážitky, nové země, nové zboží, noví přátelé, nové manželky a nové děti. V novinách se symptomaticky objevil termín „současná manželka“. Nic není předem dáno a život neplyne ani tak vpřed, jako spíš cik cak, jak se zrovna hodí. Charakteristikami takového života bude epizodičnost a nekonsekventnost.
Logickým důsledkem tohoto vývoje je vytěsnění smrti. Dříve stál vprostřed vesnice kostel a kolem kostela hřbitov, teprve ve vnějším okruhu sídlili živí a do kostela nebylo možno vstoupit než cestou mezi náhrobky mrtvých. Dnes jsou hřbitovy umísťovány na periferii, mimo dohled. Vážné zamyšlení nad smrtí v médiích chybí, namísto toho přichází filmová ritualizovaná smrt v tisíci podobách, jako by se Smrt, kterou jsme vyhodili dveřmi, k nám vracela pozdě v noci oknem televizní obrazovky. Snad dnes pečujeme mnohem více o pohřbení svých myšlenek na smrt než o pochovávání nebožtíků samotných.

Odtud pramení i naše žádosti o předčasnou smrt, eutanazii, se kterou se my v Evropě tak těžce potýkáme. Jen 5 % všech pacientů žádajících o smrt uvádí jako hlavní důvod tělesnou bolest. Hlavními důvody jsou unavenost životem (weary of life), snaha vyhnout se ponížení (avoidance of humiliation) a zbytečné trápení (futile suffering). Nepřipomíná tato diagnóza stav celé naší civilizace a nefunguje i zde jakási sociální teorie fraktálů? Pokud loď odněkud vyplula a někam směřuje, pokud je život poutí, pak má smysl překonávat všechny bouře, neboť kdesi na obzoru je přístav, pro jednotlivce i pro civilizaci. Pokud ale loď žádný cíl nemá, když samotná plavba je cílem a loď směřuje chvíli tam a chvíli zase jinam, kam ji zavane vítr, pak je možno loď kdykoli na širém moři vyhodit do povětří a potopit, třeba ve chvíli, kdy začíná být putování nudné nebo únavné. Není to dnes i samotná naše civilizace, která se potuluje na moři doprava doleva a bez vize přístavu začíná zvažovat žádost o eutanazii?

Má-li civilizace uspět a přežít, musí být tvořena staviteli katedrál, lidmi, které spojuje vize, překračující délku jednoho života, vize, která společnosti nabídne cíl a smysl, vědomí, že dějiny nejsou pusté a že nad horizontálou biologického života ještě existuje vertikála života duchovního.

vyšlo v revue PROSTOR 86 (2. číslo ročníku 2010) Žijeme v civilizaci smrti, nebo přechodu?, zkráceno

LIteratura:
MacIntyre, A., (1984) After Virtue: A Study in Moral Theory. 2nd ed. University of Notre Dame Press, Notre Dame, Indiana
Sacks, J., (2005) The Persistence of Faith. Religion, Morality and Society in a Secular Age. Continuum, London, New York., p.50
Šimek, Špalek: Filosofické základy lékařské etiky,Grada Publishing, a.s. Avicenum 2003 p. 21.
Neuwirth, V., (1998) Apokalyptický deník. Triáda, Praha, str. 100
Van der Wal G, van Eijk JThM, Leenen HJJ, Spreeuwenberg C. Euthanasia and assisted suicide. II. Do Dutch family doctors act prudently? Family Practice 1992;9:135-40.