Možná mají pravdu ti staří, kteří vzpomínají, jak současná nálada společnosti svou atmosférou, napětím, čímsi co je ve vzduchu, připomíná rok 1938, těsně před výbuchem, možná, doufejme, že ne. Varovné signály se tenkrát ozývaly již dlouho dopředu, celá filosofie Friedricha Nietzscheho a autor sám, který se vrhá koni kolem krku aby zabránil jeho bití a ve své rozjitřené citlivosti končí v ústavu pro choromyslné, Munch maluje Výkřik a vše provází temná Wagnerova hudba, ve filmu zesilována až k nesnesení.

Všechno to mohly být náhody, úzkosti doprovázející lidské pokolení ve všech dobách, ale také nemusely. V těsném doteku s numinóznem někdy zachycují umělci na plátně více než vědí, tvarují, co se nejasně a tápavě rýsuje v budoucnosti, aniž by byli racionálně schopni odůvodnit proč. Melancholia vznikla v roce 2011 a nikoli v 70. letech minulého století, za rozjásaných květinových dětí a hnutí hippies. A není z těch běžných katastrofických filmů, kterými se tak rádi strašíme. Na to je žena brodící se greenem či nevěsta vpletená do vlněných pruhů světa příliš symbolická.

Katastrofa však není způsobena náhodnou konstelací kosmických sil, to my sami ji tvoříme, přitahujeme, elektrizujeme, není skryta v budoucnosti jako něco co dozajista musí přijít nezávisle na nás, nýbrž v jakési neznámé logice souvisí s námi. Intelektuálové ví, co lze a co nelze, co je možné a co není, i to, že v žertovné hře lze počet fazolí v láhvi jen odhadnout. I my bychom řekli první přibližné číslo, neboť v našem světě to dává smysl. Temné, ženské, chvějivé a netušené zejména my muži rádi označujeme jako nesmysly.

A jsou to muži, kteří – jako obvykle – zklamou. Ženská intuice si je jistá, navzdory opatrnému optimismu ekonomických veličin, že krize je zažehnána a hospodářství oživuje, navzdory propočtům a simulacím odborníků, že srážce se určitě i když těsně vyhneme. Je vědomost mimo pravoúhlou logiku vědy, je mystika a je umění jako citlivý seizmograf doby. Někdy se nevědomí přes tenkou krustu ledu jako vysoký gejzír provalí do našeho světa. Melancholia byla natočena předtím, než norský střelec, aby poukázal na jakousi myšlenku, zabije skoro stovku spoluobčanů, předtím, než londýnská mládež začne rabovat obchody aniž by se již obtěžovala rabování zaštítit nějakou vznešenou ideou, protestem proti globalizaci, vládě nebo podobně. Prostě jen rabování. Tohle všechno jsou možná jen nesouvisející náhody, možná, a doufejme, že ano.
Jak neklidní koně ve filmu se zmítá Evropa, nejistá sama sebou. To vše v době, kdy žhavé erupce tryskají ze zdánlivě poklidných konzervativních zemí.

Luxus, na který tolik spoléháme, se ukáže jako prázdný či vyprázdněný, bezesmyslný, zbytečný, v příkrém protikladu se silami, proti kterým se zdá být člověk bezmocný a k smíchu působí mužská snaha problém racionálně řešit petrolejovými lampami či přípravou krytu a nezbývá než se ptát, kdože je tu vlastně ten psychicky nemocný? Už nemá smysl manželská věrnost tohoto typu, ani práce v agentuře, ani dobré a oblíbené jídlo, a už ani ta koupel, zatímco muži pořád ještě plánují budoucnost a v bezchybné střízlivosti kupují lukrativní pozemky za účelem stavby rodinného sídla. A tohle má být ještě ke všemu překvapení, ve kterém obvykle ten, kdo ví, překvapuje toho, který neví. Zde je to naopak.

Temné dunění, přicházející z dálky, je pro necvičené ucho skoro neslyšné, nebo přesněji, my se svým způsobem naslouchání událostem jsme k němu hluší. Zatím věci jdou obvyklým rytmem. My muži plánujeme svatby, práci, chodíme na golf a spekulujeme nad záchranou eura. Novináři píší o nových kuchařských receptech a svět nějak funguje dál. Vlastně je vše v pořádku.