Tenká červená linie (1998) Terrence Malick
Vlastně nám nic nebrání v tom, abychom žili v míru a bez konfliktů.
Děsivým poselstvím snímku je, že teoreticky (ale opravdu jen tak) je velmi dobře proveditelné, abychom žili v souladu s přírodou, v harmonii, bez válek a bez zla v jakékoli podobě.
A když tak nežijeme, tak proč vlastně? Pokud na světě je zlo – a ono je – tak odkud se bere, z jakých hlubin našeho nitra, od podzemních sil pekla, z nebe, z nás nebo z padlých andělů nebo odkud vlastně? Je v naší moci zlo ovládnout nebo musí být rozstřílené kopce a umírající vojáci všech armád věčnými průvodci lidských dějin?
Scény válečných masakrů a mračna výbuchů jsou kontrapunktovány s pronikavou krásou tichomořských ostrovů, v scenérii, kterou rozbíjejí, ve které se odehrávají, kde jsou životy obětovány kvůli dobytí jedné terénní vlny na kopci s mnoha takovými vlnami, vyhřezlá střeva pro postup vpřed i v kariéře velitelů, kteří se konečně dočkali své války. A tohle se nějak opravdu stalo, bitva o Guadalcanal je historickým faktem, stejně jako všechny války na Zemi.
Banální dotaz, odkud se bere zlo, se najednou ukazuje ve své hrůze a divák se nemůže neptat, co se to s námi jenom děje, jak je možné že ti hodní a laskaví lidé zabíjejí jeden druhého a mezi řečí likvidují populace domorodců včetně přírody, která je jejich součástí, včetně zvířat a motýlů, kteří jsou ve své kráse v scénáři záměrně vždy předzvěstí něčeho k zešílení zlého? Co se to s námi jenom stalo? Je zlo uschováno někde hluboko v člověku a je každý z nás skutečně kufr s dvojitým dnem, domem, ve kterém sám není pánem, andělem i démonem zároveň? Co když jsme opravdu všichni tváře jenom jednoho člověka, co když je lidstvo ve svém celku nějak hluboce uvnitř spojeno a všechny naše konflikty jsou bratrovražedně zvrácené, šílené, nesmyslné?
Divák sleduje závěrečné titulky s vědomím, že v tomto apokalyptickém světě žijeme, že se nacházíme na planetě, kterou jsme nějak dostali k přebývání a zlikvidovali jsme ji i sebe, a s nejistým tušením, že bych to mohl být svým velmi přímým a velmi vnitřním způsobem já sám, který za to vše nese svůj kus viny.
Děsivým poselstvím snímku je, že teoreticky (ale opravdu jen tak) je velmi dobře proveditelné, abychom žili v souladu s přírodou, v harmonii, bez válek a bez zla v jakékoli podobě.
A když tak nežijeme, tak proč vlastně? Pokud na světě je zlo – a ono je – tak odkud se bere, z jakých hlubin našeho nitra, od podzemních sil pekla, z nebe, z nás nebo z padlých andělů nebo odkud vlastně? Je v naší moci zlo ovládnout nebo musí být rozstřílené kopce a umírající vojáci všech armád věčnými průvodci lidských dějin?
Scény válečných masakrů a mračna výbuchů jsou kontrapunktovány s pronikavou krásou tichomořských ostrovů, v scenérii, kterou rozbíjejí, ve které se odehrávají, kde jsou životy obětovány kvůli dobytí jedné terénní vlny na kopci s mnoha takovými vlnami, vyhřezlá střeva pro postup vpřed i v kariéře velitelů, kteří se konečně dočkali své války. A tohle se nějak opravdu stalo, bitva o Guadalcanal je historickým faktem, stejně jako všechny války na Zemi.
Banální dotaz, odkud se bere zlo, se najednou ukazuje ve své hrůze a divák se nemůže neptat, co se to s námi jenom děje, jak je možné že ti hodní a laskaví lidé zabíjejí jeden druhého a mezi řečí likvidují populace domorodců včetně přírody, která je jejich součástí, včetně zvířat a motýlů, kteří jsou ve své kráse v scénáři záměrně vždy předzvěstí něčeho k zešílení zlého? Co se to s námi jenom stalo? Je zlo uschováno někde hluboko v člověku a je každý z nás skutečně kufr s dvojitým dnem, domem, ve kterém sám není pánem, andělem i démonem zároveň? Co když jsme opravdu všichni tváře jenom jednoho člověka, co když je lidstvo ve svém celku nějak hluboce uvnitř spojeno a všechny naše konflikty jsou bratrovražedně zvrácené, šílené, nesmyslné?
Divák sleduje závěrečné titulky s vědomím, že v tomto apokalyptickém světě žijeme, že se nacházíme na planetě, kterou jsme nějak dostali k přebývání a zlikvidovali jsme ji i sebe, a s nejistým tušením, že bych to mohl být svým velmi přímým a velmi vnitřním způsobem já sám, který za to vše nese svůj kus viny.