Zahraniční komentátoři shodně konstatují, že ještě nikdy od konce druhé světové války nebyla Evropa ve větším napětí.

Kvůli vpádu ruských vojáků na Krym, válce na východě Ukrajiny, kvůli ISIL, Lybii i dalším ohniskům nenávistí. To je děsivé, mnohem děsivější ale je, myslím, reakce Evropy a zejména reakce státu, do kterého patřím. Zlo a nenávist zde byly vždy, zdá se mi ale, že nikdy v dějinách jsme nereagovali tak laxně, tak zbaběle, tak podivně česky, kdy představitelé mého národa, kdy nejvyšší představitelé mého národa, konstatují nahlas a do médií, že nejvyšší hodnotou, kterou je třeba národu zachovat a pro kterou žijeme je...
...ekonomická prosperita. A hlavně abychom netratili.

Nutně se musím ptát, co bude s civilizací, která explicite staví peníze na nejvyšší piedestal hodnot. My v Evropě a v České republice obzvláště jsme kvůli obchodu ochotni velkoryse přehlédnout Tibet, uvěřit tomu, že na Ukrajině vlastně žádné Rusové nejsou a slepotu k realitě zdůvodňujeme vývozem a dovozem. Peníze jsou přece až na prvním místě, říkáme s humorem, a zdá se, že jsme mezitím té větě uvěřili.

Náš prezident na mikrofon prohlásí, že věří ruskému ministrovi zahraničí, že na Ukrajině žádní ruští vojáci nejsou, když tentýž ruský ministr označí usvědčující satelitní snímky za počítačovou hru; je tu někde kolem v naší státní reprezentaci nějaká osobnost, které by bylo možno věřit, někdo s vizí přesahující ekonomický kalkul?

Co nás naopak čeká, když podpoříme lidská práva i tam, kde není zdvořilé o nich mluvit, třeba v Rusku nebo v Číně nebo jaký vliv na nás budou mít sankce, které uvalíme na totalitní režimy? Možná budeme chudší. Možná se to časem projeví i na našich platech. Možná se na nás velcí hráči budou dívat úkosem. A možná to není ani opatrné.

Nebo budeme diplomaticky mlčet a zachráníme ekonomický růst, s vědomím nebo s nevědomím, že pár stovek kilometrů od našich hranic umírají nevinní, stříleni režimem, který platíme tím, že s ním obchodujeme. S režimem, se kterým jsme uvěřili, že nemůžeme přestat obchodovat, prostě proto že to není ekonomicky výhodné a protože se přece musíme chovat pragmaticky.

Jung říká velmi správně, že když sejmeme Boha z piedestalu, na který patří, pak že na jeho místo přijdou běsi. Vzhledem k tomu, že většina národa má ve věci onoho Něčeho nad námi své vlastní svébytné představy a názory, možná by pro začátek nebylo špatné položit na uprázdněný piedestal pravdu nebo alespoň v pořadí hodnot dát pravdu před to, čemu se kulantně říká ekonomické zájmy.

Chápu, že v zemi, která odmítla vybudovat byť jen radar na svém území a kde se ujal výsměšný termín pravdoláskaři, v zemi, kde je nejčtenějším deníkem Blesk a nejoblíbenějším žánrem parodie, je jakákoli zmínka o tom, že by financím mělo patřit jiné místo než první, považována za naivní idealismus.

Přesto, pokud umístíme majetek na první místo, dlouhodobě jako národ, jako Evropa či jako civilizace nemůžeme přežít. Máloco víme z historie tak přesně, zájemce odkazuji na precizního Nialla Fergusona. Lidským právům můžeme udělat tento nebo tamten ústupek a mít dojem, že jsme krátkodobě zvítězili. Pokud ale v delším horizontu staví politici v naší zemi či na našem starém kontinentu finanční zisk na první místo preferencí a svá rozhodnutí týkající se ignorování lidských práv takto otevřeně, bezelstně a nahlas vysvětlují voličům, dlouhodobě nemáme šanci.

Je to banální pravda, tak banální, že se nechce o tom mluvit: Mnoho věcí je mnohem důležitějších, než peníze. Třeba svoboda nebo lidská práva. Nebo pocit, že jsme se kvůli hromadění majetku nezapletli se zlem.