Různých výstav „bodies“ koluje po Evropě, pokud vím, několik, společného mají vystavování těl mrtvých lidí, zakonzervovaných metodou plastinace, původně vyvinutou pro výuku mediků.

Autoři podobných výstav občas říkají, že se jedná o druh umění, občas, že ne, že se jedná vlastně ne o umění, nýbrž o vědu, a že se organizátoři vlastně snaží pozvednout znalosti veřejnosti o anatomii lidského těla.

Česká anatomická společnost (ČAS) vydala 11. srpna 2014 k současné výstavě jednoznačné a velmi zamítavé stanovisko, z něhož cituji:

Česká legislativa umožňuje pitvu pouze jako výukový nebo diagnostický proces a naprosto přesně stanovuje podmínky jejího provádění. To je vázáno na objasnění příčin úmrtí, nebo pro potřeby výuky a výzkumu na lékařských fakultách. Z toho vyplývá, že pitvu a preparaci orgánů nelze provádět za účelem komerčním. Česká legislativa jednoznačně vylučuje použití těla zemřelého jako zdroje finančního prospěchu fyzických nebo právnických osob.
Obdobná situace byla řešena ve Francii v roce 2010. Výstava Our Body byla tehdy zakázána rozhodnutím kasačního soudu, který je nejvyšší francouzskou státní soudní autoritou. Soud rozhodl, že vystavování mrtvých těl pro komerční účely porušuje občanský zákoník, který stanovuje, že „s lidskými pozůstatky by mělo být nakládáno s úctou, důstojností a patřičnou slušností“.
Důvody negativního stanoviska České anatomické společnosti k vystavování plastinovaných lidských těl jsou tedy v rovině právní a etické.

Celý text je zde.

Pokud by organizátorům opravdu tolik ležela na srdci povědomí občanů o anatomii lidského těla, mohli by vytvořit velmi dokonalé, dynamické a interaktivní modely z umělých hmot – o takovou výstavu by ale sotva byl zájem.

Co totiž diváky na výstavě vzrušuje je právě to, že se jedná o těla reálných lidí. Lidí, kteří dýchali, milovali, toužili, a nyní jsou zde zakonzervováni v nejneuvěřitelnějších pózách. Mezi exponáty již jinde vystavované patří basketbalista házející na koš, šachista zdánlivě promýšlející další tah, rozříznutá těhotná žena s dítětem uvnitř či souložící dvojice. K tomu, aby se tohle nazývalo výukou anatomie je třeba určité dávky odvahy, nechci-li použít slova impertinence.

Jak přesně označil jeden z návštěvníků „lidi vystavují jako brouky!“. A to je podstata výstavy: chodíme kolem mrtvol spoluobčanů naaranžovaných do bizarních póz, kolem lidí napíchaných na entomologické špendlíky.

Organizátoři výstavy konstatují, že se jedná o těla Číňanů, kteří všichni podepsali informovaný souhlas, ale že ovšem v souhlasu rovněž uvedli, že tyto souhlasy nesmí být veřejně ukazovány. Takže: souhlasy zesnulých máme, ale nesmíme vám je ukázat. A tiše doufáme, že potomci exponátů nepřijedou protestovat.

Ta smrt, kterou ve dne negujeme či vyhazujeme dveřmi a říkáme, že vlastně vůbec neexistuje, v rámci nadšení pro ideál mládí, je možná tatáž smrt, která se nám v noci vrací okny televizních obrazovek v podobě nesčíslných smrtí v rámci všemožných thrillerů, kriminálek, hororů a jak se všechny ty žánry jmenují. Myšlenky vraha, úvahy zločince, sběratelé kostí – dobře se večer bavte. Výstava je možná variací na dané téma. A ano, ve slušné společnosti, kde život plyne od narození k smrti a kde smrt je součástí života, by o výstavu byl sotva zájem, ba těžko si představit, že by vůbec kdy koho napadlo ji povolit natož uspořádat.

Jung říká velmi přesně, že velká světová náboženství nejsou ve své podstatě nic jiného než přípravou na smrt. A dodává, že pokud by někdo před čtyřicítkou na svou smrt myslel často, pak že to může být patologické. Pokud ale někdo po čtyřicítce na svou smrt nemyslí vůbec, pak že je to patologické zcela jistě. Pokud žiji sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem věčnosti, lhostejno, zda jsem žid, křesťan, buddhista či kdokoli pod obloukem věčnosti, pak chápu smrt jako integrální součást života.

Abaissement du niveau mental, řekl by možná Jung, v mnohovýznamovém termínu, znamenající snížení duševní úrovně či jak bychom mohli přeložit. O kolik století se duše národa propadá? Až ke starým praslovanským kmenům nebo ještě hlouběji? Co bychom řekli jako cestovatelé o divošských pralesních kmenech, kteří by své nakonzervované předky aranžovali na bicykly či do sexuálních póz a pak kolem nich chodili? Jaký obrázek bychom si udělali o světě primitivů? A co si o nás a naší civilizaci pomyslí archeologové budoucnosti, až někde zbytky výstavy vykopou a začnou domýšlet důvody jejího vzniku?

A toto je Evropa, ve které žiji, Evropa, která ve jménu svobody a tolerance ke kde čemu povoluje kde co, a zájmy kde koho překotně taví v práva. Chesterton kdysi velmi ostře, a pro mnohé dnešní myslitele velmi nepřijatelně, prohlásil, že tolerance je ctnost lidí, kteří nevěří ničemu, a ano, pro lidi bez názoru je jednoduché být tolerantní. Sociolog Peter Berger se takovéto bezbřehé toleranci jízlivě vysmívá: „Tak vy jste kanibal? To by ale určitě bylo pro nás pro všechny zajímavé, kdybyste nás seznámil se svým názorem na věc!“

Na výstavu chodí velmi mnoho lidí ale ani to není argument. Máme z dobrých důvodů za to, že některé věci jsou špatné, přesto že je chce mnoho lidí a přesto že jsou ochotni za ně mnoho zaplatit.

Nejsem aktivista a určitě nebudu shromažďovat petiční archy. Chci jen říct, že velmi často je mi zle, zle z toho, co se to kolem děje.