Cosi hluboko je skryto v lidské duši, divoké zvíře, které spí a které je lépe nebudit.

Chvění známe z Tolkiena. Trpaslíci kutají kdesi v hlubinách skal, hloub a hloub, až sestoupí do propastných temnot nitra, do míst, která by bylo moudřejší nechat nedotčená, až probudí síly, které budou silnější než oni a které je nakonec zničí.

Můj dobrý přítel, dnes starý pán, jeden z nejlepších znalců Junga u nás, mi již kdysi říkal, že mu stávající atmosféra připomíná rok 1938, těsně před výbuchem. Od té doby uplynulo několik let. Těch několik let přineslo chvění evropské zemské kůry, s občasnými explozemi nenávisti, která jakoby nebyla z tohoto světa. Madrid a Londýn a vystřílený ostrov v Norsku, pak Charlie v Paříži, gejzíry spojené žhavým magmatem v hloubi zemského nitra, výbuchy, o kterých jsme si se stále se zmenšující nadějí představovali, že spolu nemají nic společného, že jsou to jen ojedinělé, izolované patologie. Dnes se ptáme, kde zemská kůra povolí příště.

Říká se, že nacismus byl regres duše národa někam do šestého století, kamsi ke starogermánským kmenům, kterých se pro příznačnou krutost bály i římské legie. Křesťanství, které pozvedlo duši Evropy, je zde dva tisíce let, zlomek dějin, ve srovnání se stovkami tisíc let evoluční minulosti, kdy generaci co generaci platil zákon silnějšího. V našich zemích je to tisíc let od Cyrila a Metoděje, tenoučký nátěr, který se snadno odloupne a pod kterým vyhlížejí Perun, Radegast a divoká božstva starých Slovanů.

Národ je divoké zvíře, které má své nastavení, nálady, své chvění, silokřivky, svou atmosféru, své cosi co je neměřitelné ale co tak dobře umí využít vůdci davů. Nemylme se, že jsme kulturní. Posledních několik miliónů let jsme nebyli.

S našimi studenty jezdíme dvakrát v roce do Auschwitz a je to užitečně strávený čas. Při prohlídkové trase nejprve padne na diváka šílená, studená hrůza, že chybělo málo, narodit se před několika desítkami let, a byli bychom mezi obětmi. Později ale přijde ještě jiný typ hrůzy, šílenější, studenější a děsivější. Vědomí, že chybělo málo, narodit se před několika desítkami let a o několik desítek kilometrů směrem na západ, a byli bychom mezi vykonavateli. Rádi bychom věřili, že vykonavatelé byli psychopati, sadisté, lidé jiné rasy. Všechny naše výzkumy svědčí o opaku. Byli to lidé příšerně normální, zaměstnanci, kteří večer hráli na klavír Bacha a četli Rilkeho, a ráno šli do své denní práce v Auschwitz. Byli to titíž lidé jako my. Hned po válce se svět začal ptát, jak je možné, že toho nějaký národ vůbec byl schopen. Otázka se rychle obrátila a dnes se ptáme – existuje vůbec na světě nějaký národ, který by toho nebyl schopen? Již si netroufáme vyloučit nepředstavitelné.
Národ je divoké zvíře, a Hitlerovi se podařilo probudit jeho temné stránky, a ať to bylo cokoli, co se stalo, na konci bylo šest miliónů nevinných mrtvých a rozvrácená Evropa s dalšími mnoha desítkami miliónů.
Totéž Jugoslávie. Lidé, kteří spolu svorně po staletích žili ve stejných vesnicích, kteří se osobně celá ta léta znali a vycházeli spolu smírně a sousedsky, tančili spolu a pili víno. A my jsme najednou v přímém přenosu viděli probuzení divokého zvířete, probuzení nenávisti, nepochopitelné nenávisti, nenávisti, která snad není z tohoto světa, četli jsme v těch devadesátých letech reportáže Jaromíra Štětiny a Petry Procházková a říkali si, že to není možné. Pak jsme to viděli i ve filmech, v chorvatské Bogorodice, v bosenské Zemi nikoho a v mnoha dalších.
Když v Německu, když v Jugoslávii, když ve Rwandě a když v Somálsku, jsme si opravdu tak jistí, že v Česku se to nikdy stát nemůže? Což už jsme zapomněli nejenom na hrůzy války, ale stejně s nimi i na hrůzy následného výbuchu při odsunu, opravdu jsme již dnes my Češi bezpečně imunní a jisti si sebou samými?

Proto je příklon tolika politiků, podněcování nenávisti, naneštěstí v čele s prezidentem republiky, zahrávání si s ohněm. Je to lehkomyslné kladení dynamitových patron do hlubin národa. Vědomé probouzení národní nenávisti, vůči kterékoli skupině, vůči studentům, intelektuálům, církvím, imigrantům, homosexuálům, heterosexuálům nebo Židům je probouzení temných sil, se kterými není radno si zahrávat a žádné zahrávání není beztrestné. Je to probouzení zvířete, spícího kdesi v nitru našeho slovanského kmene, hlubinného zvířete, které je lépe nechat být. Je to hraní si se silami, které jsou silnější než my.

Moc se bojím, že v mělké touze po popularitě či politických bodech nastartujeme štěpnou reakci nenávisti, která se snadno vymkne kontrole. Moc se bojím, aby, tak jako my dnes do Auschwitz, naši vnukové jednou nejezdili do Prahy, Brna nebo Ostravy, do míst, kde se „to“ stalo. Aby i na vstupní bráně do našich měst nebyl jednou vytesán nápis, že kdo nezná historii, bude nucen ji opakovat.