Zkušenosti Nizozemí a Belgie s eutanázií: cesta zřetelně špatným směrem.
Na eutanázii má skoro každý svůj názor, a v lidových debatách a rozmanitých průzkumech veřejného mínění se řada občanů vyslovuje pro uzákonění eutanázie. Argumentem pro uzákonění bývá obvykle obava z toho, aby člověk nebyl zbytečně dlouho držen na přístrojích a aby měl možnost včas a sám se rozhodnout pro ukončení léčby.
Když si ovšem dáme tu práci a nastudujeme si, co praktikování „eutanázie“ reálně znamená a jaké jsou konkrétní zkušenosti zemí, které ji uzákonily, jako je Nizozemí,a Belgie (eutanázie je uzákoněna ještě v Lucembursku), je patrno, že se situace zejména v posledních letech zcela vymkla kontrole.
Ale pojďme po pořádku. Proti žádosti o ukončení léčby nikdo neprotestuje. V civilizovaných zemích máme za to, že dospělý kompetentní pacient má plné právo požádat o ukončení stávající, nebo nenasazení nové léčby i v případě, že důsledkem bude jeho trvalé poškození či smrt. Proti tomuto nikdo nic nenamítá: ano, mám právo podepsat revers, jít domů a umřít možná o něco dříve, zato však v kruhu rodiny, mám právo odmítnout navrhovanou operaci a není mojí povinností se nechat léčit dál a dál. Zde se ovšem nejedná o eutanázii, neboť mě zabíjí nemoc, nikoli lékař.
Podobně instituce Dříve vyslovených přání je eticky neproblematická. Tato instituce, zakotvená i v českých zákonech, (konkrétně Zákon o zdravotních službách, Sbírka zákonů č. 372/2011; zákon začal platit 1. dubna 2012), se snaží jen protáhnout právo na autonomii pacienta i do časů, kdy již pacient sám nebude schopen svá přání artikulovat.
Naopak uzákonění eutanázie je zcela odlišná oblast. Eutanázii dnes definujeme jako situaci, kde musí být splněny tři nutné podmínky: 1. Pacient aktivně žádá o to, aby jej lékař zabil; 2. Lékař musí mít úmysl pacienta zabít; 3. Lékař pacienta zabije skutkem nebo nečiněním („by act or omission“) (4).
Od eutanázie odlišujme tzv. asistovanou sebevraždu, kdy pacient hodlá spáchat sebevraždu, a lékař mu napomůže radou nebo prostředky nebo obojím. Je to ovšem pacient sám, který si obrazně i doslova „zmáčkne knoflík“.
Eutanázie byla v Nizozemí uzákoněna v roce 2002 a níže uvedená tabulka ukazuje, jak od roku 2003 stále a bez výjimky počty eutanázií (a asistovaných sebevražd, čísla udávají obojí) narůstají až nepochopitelných způsobem. Mezi rokem 2008 a 2009 se jednalo o nárůst o 13%, v roce 2010 o 19%, v roce 2011 o 18% a v roce 2012 o 13% (1).
V Nizozemí tak nastává stálý růst počtu případů eutanázií doprovázen postupným rozšiřováním kategorií pacientů, kteří do věci mohou být zahrnuti.
Rok Počet případů
2003 1626
2006 1923
2008 2331
2009 2636
2010 3136
2011 3695
2012 4188 3% ze všech úmrtí
2013 4829
2014 5306
2015 5516 3.9% ze všech úmrtí
Tato čísla znamenají například to, že v Nizozemí v roce 2015 došlo k zhruba 14 případům eutanázie denně, a že v tomto roce byl poměr eutanázií k přirozeným úmrtím 1:26.
V Nizozemí se okruh pacientů, kterým zcela legálně byla umožněna eutanázie, nyní rozšiřuje na pacienty trpící depresemi, schizofrenií, poruchami osobnosti, Aspergerových syndromem (!) a rovněž na pacienty, kteří jako důvod žádosti o eutanázii udávají „unavenost životem“ (2). Unavenost životem ovšem není terminální diagnóza, a není to dokonce ani diagnóza jako taková; jedná se spíše o metafyzický stav mimo lékařskou kompetenci, nikoli o chorobu.
V Belgii žádal opakovaně o eutanázii uvězněný Frank Van Den Bleeken, který byl odsouzen za znásilnění a vraždu, z důvodu psychického stresu – a v roce 2014 bylo této žádosti vyhověno. Evropský Soud pro Lidská práva již přitom několikrát kritizoval Belgii za neschopnost se správně postarat o mentálně narušené vězně.
Arthur Caplan, jedna z vůdčích osobností lékařské etiky ve Spojených státech, v komentáři k vývoji v Nizozemí posledních let správně poznamenal, že tato znepokojivá zjištění ukazují, kam až podobné praktiky mohou vést a že v současné chvíli „bychom měli revidovat úsilí o legalizace asistované sebevraždy v USA a jinde, a zejména reflektovat celou roli lékařské profese“ (3).
Data z Nizozemí a Belgie mluví jasně: džin, jednou z lahve vypuštěný, se již nevrátí zpět a v obou zemích dochází k jevu kluzkého svahu. A my naneštěstí nevíme, na jakém místě svahu se nacházíme a co nás ještě čeká.
Navrhovat za této situace uzákonění eutanázie v České republice je vyjádřením naprosté neznalosti situace. Zkušenost zemí Beneluxu posílá Evropě jasný vzkaz o tom, kudy nejít.
Budiž řečeno jasně: problému utrpení se nelze zbavit tím, že zabiji trpícího. A pokud mluvíme o důstojné smrti, jedná se spíše o umírání v hospici, v kruhu rodiny a za péče laskavého personálu.
Proti praktikování eutanázie i asistované sebevraždy se jednoznačně vyslovuje i velmi vážená WMA (World Medical Association). Podobně Parlamentní shromáždění Rady Evropy již v roce 2012 zcela jasně konstatovalo, že „Eutanázie jakožto úmyslné zabití, ať již skutkem nebo zanedbáním, závislé lidské osoby pro její údajné dobro, musí být vždy zakázána“ (4).
(1) Francis, N., (2016) Netherlands - 2015 Euthanasia Report Card
http://www.dyingforchoice.com/resources/fact-files/netherlands-2015-euthanasia-report-card
(2) Snijdewind, M.C., Willems, D.L., Deliens, L., Onwuteaka-Philipsen, B.D., Chambaere, K., (2015) A Study of the First Year of the End-of-Life Clinic for Physician-Assisted Dying in the Netherlands. JAMA Intern Med. 2015;175(10):1633-1640. doi:10.1001/jamainternmed. 2015.3978.
http://archinte.jamanetwork.com/article.aspx?articleid=2426428
(3) Lerner, B.H., Caplan, A.L., (2015) Euthanasia in Belgium and the Netherlands On a Slippery Slope? JAMA Intern Med. 2015;175(10):1640-1641. doi:10.1001/jamainternmed.2015.4086.
http://archinte.jamanetwork.com/article.aspx?articleid=2426425
(4) Protecting human rights and dignity by taking into account previously expressed wishes of patients. Resolution 1859 (2012) Final version. Author(s): Parliamentary Assembly
Origin - Assembly debate on 25 January 2012 (6th Sitting) (see Doc. 12804, report of the Committee on Social Affairs, Health and Sustainable Development, rapporteur: Mr Xuclà i Costa). Text adopted by the Assembly on 25 January 2012 (6th Sitting). See also Recommendation 1993 (2012).
http://assembly.coe.int/nw/xml/XRef/Xref-XML2HTML-EN.asp?fileid=18064&lang=en
Když si ovšem dáme tu práci a nastudujeme si, co praktikování „eutanázie“ reálně znamená a jaké jsou konkrétní zkušenosti zemí, které ji uzákonily, jako je Nizozemí,a Belgie (eutanázie je uzákoněna ještě v Lucembursku), je patrno, že se situace zejména v posledních letech zcela vymkla kontrole.
Ale pojďme po pořádku. Proti žádosti o ukončení léčby nikdo neprotestuje. V civilizovaných zemích máme za to, že dospělý kompetentní pacient má plné právo požádat o ukončení stávající, nebo nenasazení nové léčby i v případě, že důsledkem bude jeho trvalé poškození či smrt. Proti tomuto nikdo nic nenamítá: ano, mám právo podepsat revers, jít domů a umřít možná o něco dříve, zato však v kruhu rodiny, mám právo odmítnout navrhovanou operaci a není mojí povinností se nechat léčit dál a dál. Zde se ovšem nejedná o eutanázii, neboť mě zabíjí nemoc, nikoli lékař.
Podobně instituce Dříve vyslovených přání je eticky neproblematická. Tato instituce, zakotvená i v českých zákonech, (konkrétně Zákon o zdravotních službách, Sbírka zákonů č. 372/2011; zákon začal platit 1. dubna 2012), se snaží jen protáhnout právo na autonomii pacienta i do časů, kdy již pacient sám nebude schopen svá přání artikulovat.
Naopak uzákonění eutanázie je zcela odlišná oblast. Eutanázii dnes definujeme jako situaci, kde musí být splněny tři nutné podmínky: 1. Pacient aktivně žádá o to, aby jej lékař zabil; 2. Lékař musí mít úmysl pacienta zabít; 3. Lékař pacienta zabije skutkem nebo nečiněním („by act or omission“) (4).
Od eutanázie odlišujme tzv. asistovanou sebevraždu, kdy pacient hodlá spáchat sebevraždu, a lékař mu napomůže radou nebo prostředky nebo obojím. Je to ovšem pacient sám, který si obrazně i doslova „zmáčkne knoflík“.
Eutanázie byla v Nizozemí uzákoněna v roce 2002 a níže uvedená tabulka ukazuje, jak od roku 2003 stále a bez výjimky počty eutanázií (a asistovaných sebevražd, čísla udávají obojí) narůstají až nepochopitelných způsobem. Mezi rokem 2008 a 2009 se jednalo o nárůst o 13%, v roce 2010 o 19%, v roce 2011 o 18% a v roce 2012 o 13% (1).
V Nizozemí tak nastává stálý růst počtu případů eutanázií doprovázen postupným rozšiřováním kategorií pacientů, kteří do věci mohou být zahrnuti.
Rok Počet případů
2003 1626
2006 1923
2008 2331
2009 2636
2010 3136
2011 3695
2012 4188 3% ze všech úmrtí
2013 4829
2014 5306
2015 5516 3.9% ze všech úmrtí
Tato čísla znamenají například to, že v Nizozemí v roce 2015 došlo k zhruba 14 případům eutanázie denně, a že v tomto roce byl poměr eutanázií k přirozeným úmrtím 1:26.
V Nizozemí se okruh pacientů, kterým zcela legálně byla umožněna eutanázie, nyní rozšiřuje na pacienty trpící depresemi, schizofrenií, poruchami osobnosti, Aspergerových syndromem (!) a rovněž na pacienty, kteří jako důvod žádosti o eutanázii udávají „unavenost životem“ (2). Unavenost životem ovšem není terminální diagnóza, a není to dokonce ani diagnóza jako taková; jedná se spíše o metafyzický stav mimo lékařskou kompetenci, nikoli o chorobu.
V Belgii žádal opakovaně o eutanázii uvězněný Frank Van Den Bleeken, který byl odsouzen za znásilnění a vraždu, z důvodu psychického stresu – a v roce 2014 bylo této žádosti vyhověno. Evropský Soud pro Lidská práva již přitom několikrát kritizoval Belgii za neschopnost se správně postarat o mentálně narušené vězně.
Arthur Caplan, jedna z vůdčích osobností lékařské etiky ve Spojených státech, v komentáři k vývoji v Nizozemí posledních let správně poznamenal, že tato znepokojivá zjištění ukazují, kam až podobné praktiky mohou vést a že v současné chvíli „bychom měli revidovat úsilí o legalizace asistované sebevraždy v USA a jinde, a zejména reflektovat celou roli lékařské profese“ (3).
Data z Nizozemí a Belgie mluví jasně: džin, jednou z lahve vypuštěný, se již nevrátí zpět a v obou zemích dochází k jevu kluzkého svahu. A my naneštěstí nevíme, na jakém místě svahu se nacházíme a co nás ještě čeká.
Navrhovat za této situace uzákonění eutanázie v České republice je vyjádřením naprosté neznalosti situace. Zkušenost zemí Beneluxu posílá Evropě jasný vzkaz o tom, kudy nejít.
Budiž řečeno jasně: problému utrpení se nelze zbavit tím, že zabiji trpícího. A pokud mluvíme o důstojné smrti, jedná se spíše o umírání v hospici, v kruhu rodiny a za péče laskavého personálu.
Proti praktikování eutanázie i asistované sebevraždy se jednoznačně vyslovuje i velmi vážená WMA (World Medical Association). Podobně Parlamentní shromáždění Rady Evropy již v roce 2012 zcela jasně konstatovalo, že „Eutanázie jakožto úmyslné zabití, ať již skutkem nebo zanedbáním, závislé lidské osoby pro její údajné dobro, musí být vždy zakázána“ (4).
(1) Francis, N., (2016) Netherlands - 2015 Euthanasia Report Card
http://www.dyingforchoice.com/resources/fact-files/netherlands-2015-euthanasia-report-card
(2) Snijdewind, M.C., Willems, D.L., Deliens, L., Onwuteaka-Philipsen, B.D., Chambaere, K., (2015) A Study of the First Year of the End-of-Life Clinic for Physician-Assisted Dying in the Netherlands. JAMA Intern Med. 2015;175(10):1633-1640. doi:10.1001/jamainternmed. 2015.3978.
http://archinte.jamanetwork.com/article.aspx?articleid=2426428
(3) Lerner, B.H., Caplan, A.L., (2015) Euthanasia in Belgium and the Netherlands On a Slippery Slope? JAMA Intern Med. 2015;175(10):1640-1641. doi:10.1001/jamainternmed.2015.4086.
http://archinte.jamanetwork.com/article.aspx?articleid=2426425
(4) Protecting human rights and dignity by taking into account previously expressed wishes of patients. Resolution 1859 (2012) Final version. Author(s): Parliamentary Assembly
Origin - Assembly debate on 25 January 2012 (6th Sitting) (see Doc. 12804, report of the Committee on Social Affairs, Health and Sustainable Development, rapporteur: Mr Xuclà i Costa). Text adopted by the Assembly on 25 January 2012 (6th Sitting). See also Recommendation 1993 (2012).
http://assembly.coe.int/nw/xml/XRef/Xref-XML2HTML-EN.asp?fileid=18064&lang=en