24. dubna jsem publikoval blog Nevhodný text, ve kterém jsem popsal příběh rozhovoru pro festival Jeden svět, příběh rozhovoru, který nakonec nebyl otištěn, a v přepracované podobě, jakožto článek, byl později otištěn na České pozici.

Organizace Člověk v tísni, která stojí za festivalem Jeden svět, na tento blog zareagovala, a jak já, tak i PhDr. Trapková jsme si vyměnili s Člověkem v tísni několik dopisů. Od Člověka v tísni nemám svolení (i když věřím, že by mi ho dali) k uveřejnění mailů, od PhDr. Trapkové svolení mám. Myslím, že její závěrečný dopis stojí za přečtení a promyšlení:


Vážený pane U.,

zdá se, že bych se měla k příběhu svého textu ještě vrátit a vstoupit do Vašeho rozhovoru s Markem Váchou, kterému děkuji za zájem, jako i redaktorovi Luďkovi Bednářovi z České pozice. Rozhovor jsem na žádost vaší editorky přepracovala. Nechtěla, abych v jiném mediu použila její otázky. Není tedy pravda, že jsem otázky sestavovala já, jak píšete, jen jsem vynechala ty, ke kterým jsem se necítila být kompetentní. Například dotazy na statistiku jsem přenechávala sociologům. Původní podobu rozhovoru, ve kterém jsem uváděla i seznam odborné literatury, jsem tedy neurčovala já, ale redakce Člověka v tísni. Myšlenky z rozhovoru jsem stylisticky, nikoli obsahově, přepsala do podoby novinového článku.

Nešlo o mé „názorové stanovisko“, jak jste to nazval, ale o populárně formulované poznatky rodinné terapie, dnes už velmi rozvinutého a celosvětově uznávaného psychoterapeutického směru. O rodině navíc nemluvím jen teoreticky, ale mé znalosti (nikoli pouhý názor) jsou denně prověřovány v klinické praxi s rodinami s psychosomaticky nemocnými, zejména dětmi (jsem dětská klinická psycholožka). Za třicet let praxe jsme viděli takových rodin v našich ordinacích tisíce. Pokládám tedy za svou povinnost v zájmu těch nejslabších, totiž dětí, svědčit o tom, co pozorujeme za zavřenými dveřmi, vázáni povinnou mlčenlivostí. Pokud se na mne obrátí media s otázkami laiků, dost pečlivě si vybírám. Nestojím o popularitu, která by mohla být snadno zneužitelná a mohla by škodit podstatě mé práce zbytečným upozorňováním na mou osobu. Člověka v tísni jsem neodmítla v přesvědčení, že informace (nikoli jen osobní názor) o tom, jak se dětem daří v různých podobách rodin, padnou na úrodnou půdu organizace, která se zastává těch nejslabších. S radostí jsem přijala nabídku paní režisérky Jany Počtové, abych okomentovala její dokument.

Z Vašeho mailu se dovídám, že redakce Jeden svět pohlíží na rodinu pouze sociologicky. Pak ovšem pomíjíte nejméně dvě další stejně podstatné vrstvy života rodiny, psychologickou a biologickou. Teprve všechny tyto vrstvy, které se na sebe neustále vylaďují, dávají celkový obraz. Jestliže svůj pohled zúžíte jen na jednu z nich, jedno, kterou, vypadává vám ze zorného pole podstatná část skutečnosti, a proto často nemůžete vidět a také chránit to nejpodstatnější, například pravděpodobný zdroj chronické nemoci v rodině. Tomu se nedivím a nemám vám to za zlé. Je to bohužel potíž celé společnosti i jednotlivých párů, které zakládají rodinu, když řeší dilema, zda spolu nebo od sebe, a zda vůbec mít děti, a za jakých okolností.

K neutralitě Člověka v tísni:
Ve vývoji rodinné terapie dlouho panovalo tzv. „pravidlo neutrality“, které pochází z psychoanalýzy. Znamená to, že se terapeut nerozhoduje za pacienta, neradí, ale je pouze průvodcem na cestě, jehož autorem zůstává pacient. V rodinné terapii, kde je přítomno více členů rodiny, je toto pravidlo chápáno jako „stranění všem“ (stranění všem dospělým i všem dětem). Ani tam totiž terapeut není autorem života rodiny a neurčuje rodině řešení ve složitých situacích, ale dopomáhá členům rodiny, aby spolu neohrožujícím způsobem vyjednávali a realizovali společné řešení.

Oceňovala bych, kdyby Člověk v tísni uplatňoval neutralitu v podobném významu. Jde vlastně o demokratický princip: Aby nebyl nikdo diskriminován, a aby každý hlas byl slyšen. Když jsem napsala, že mne homoparentální rodiny moc nevyhledávají, neznamená to, že mne nenavštěvují žádné rodiny s homosexuálním rodičem. Chtěla jsem říct, že se ke mně pravděpodobně nedostávají ti, kteří odmítají slyšet jiné hledisko, než je to jejich. Především hledisko dětí. V dokumentu Počtové je tento fakt jako na dlani. Dvojice leseb a gayů sledují výhradně zájmy dospělých. Není tam jediná zmínka o zájmech a psychologických potřebách dětí ještě nepočatých, a pokud, jsou jejich potřeby se samozřejmostí smeteny. (Viz. otázka k malému chlapečkovi, odhadem asi tříletému: „Chybí Ti tatínek? Nechybí, že jo?“, cituji možná nepřesně.) Těmto dětem dospělí už předem plánují, že nebudou žít v úplné rodině a nebudou je vychovávat jejich vlastní rodiče. Ve svém vědomí popírají význam biologické vrstvy rodiny a psychologickou redukují jen na své potřeby bez ohledu na vývojové zákonitosti dítěte, které jsou v psychologii a zejména psychoanalýze dávno známé a výzkumně potvrzované. Jejich neznalost je pochopitelná a je věcí dobré osvěty a informovanosti pro veřejnost. V tom by Člověk v tísni mohl udělat mnoho dobrého, aby nebyl tak jako doposud významně diskriminován hlas dítěte, které nemá žádnou moc se bránit pokud jej nechrání jeho vlastní rodiče.

Překvapilo mě Vaše tvrzení, že ve filmovém dokumentu J. Počtové je „situace homoparentálního páru jednou z hlavních dějových linek“. Bylo by tomu tak, kdybyste tím mínil jednu šestinu filmu. Pro mne je hlavní dějovou linkou polovina z šesti příběhů, totiž jednopohlavní rodina. K té se vyjadřuji nezávisle na sexualitě rodičů (kterou samozřejmě respektuji, homosexuálním lidem straním stejně jako všem ostatním v jejich oprávněných požadavcích). Jednopohlavní rodiny jsou v dokumentu tři: Kromě leseb jsou to matka s dvojčaty a rodina s babičkou, matkou a synem. Ve všech třech chybí otec. To samo je obrovské téma současnosti a ukazuje na stav mužské populace. Můžete mi věřit, že mužům fandím každý den, když hledají své místo v rodině ve prospěch vlastních dětí. Často bývají nositeli hlavní léčebné potence. A také soucítím s tím, jak právě oni často nezažili hlubokou vazbu se svými otci. Někdy je možno poruchu otcovství v rodech sledovat do minulosti až k první světové válce, ze které se mnoho otců ke svým rodinám a dětem nevrátilo. Je to rozšířený omyl představovat si, že dítě může nahradit vnitřně bohatý vývoj vztahu s otcem okoukáváním tzv. mužské role v okolí rodiny. To je právě ten zhoubný důsledek redukování vztahů v rodině jen na sociální úroveň. (Termín „role“ pochází ze sociologického slovníku.) Je to podobně nedostatečné, jako byste chtěl poznat život ryb pozorováním ze břehu anebo s udicí v ruce.

Tak snad tolik, vážený pane U. Vážím si toho, jak pozorně se tématu věnujete, a také toho, že jste nenechal důvody k odmítnutí rozhovoru, ke kterému jste mě vyzvali, spadnout pod stůl.

Kopii tohoto dopisu posílám také Markovu Váchovi ke zvážení, zda by jeho obsah nemohl obohatit jeho blog.

Srdečně
PhDr. L. Trapková

V Liberci 2.5.2019