Eutanázie – nedělejte naši chybu!
Návrhy zákona o eutanázii jsou v novodobých dějinách Česka tři.
Prvním byl v roce 2008 návrh senátorky Václavy Domšové (ČSSD). Návrh byl pozoruhodný několika těžko obhajitelnými přemety. Píše se v něm „K této možnosti již přikročilo mezinárodní veřejnosti nemálo států, za všechny jmenujme například Nizozemí, Belgii či Oregon.“ Dodávám, že v té době to byly právě tyto státy a žádný jiný. V Oregonu je navíc povolena pouze asistovaná sebevražda, nikoli eutanázie. Dále: „Návrh zákona o důstojné smrti se snaží vyřešit mnohdy neúnosnou situaci pacienta, který trpí vážnou chorobou...“ Zde se kritici pozastavili nad faktem, zda lze opravdu vyřešit neúnosnou situaci pacienta tím, že pacienta zabijeme? Nakonec těžko pochopitelný citát „Důstojnou smrtí se pro účely tohoto zákona rozumí ukončení života osoby (pacienta) na její vlastní žádost.“ Zde je třeba se ptát, jak přesně definovat důstojnou smrt, a zda nemohu zemřít důstojně a přirozeně třeba doma, nebo v nemocnici, a zda ta jediná důstojná smrt je to, že mě lékař zabije?
Druhým návrhem byl koncept z roku 2016, pod kterým byl podepsán Jiří Zlatuška (tehdy za ANO). Pozoruhodným rysem tohoto návrhu se stal fakt, že slovo „eutanázie“ se v něm vůbec nevyskytuje, ačkoli se jedná o zaužívané a známé slovo. Jednalo se jednoduše o Návrh zákona o důstojné smrti. Etická komise ministerstva zdravotnictví (jejímž členem mám čest být) se opět pozastavila nad tím, proč se zákon nepochopitelně zabývá důstojnou smrtí, ale myslí tím fakt, že lékař zabije pacienta; těžko vymyslet jiný důvod, než matení čtenáře.
Třetím návrhem je podnět z roku 2019, za kterým stojí Věra Procházková (ANO). V rozhovorech pro média poslankyně ne zcela šťastně navrhla, že by se eutanázie mohly provádět například v hospicových zařízeních, na což hospicová zařízení obratem zareagovala otevřeným dopisem s jednoznačným poselstvím – u nás nikdy. S laskavou poznámkou, že nejsme popravčí četa.
Do toho svět (s výjimkou České republiky) sleduje, co se děje v Nizozemí. Britský The Telegraph připomenul, že v roce 2010 se jednalo o nárůst eutanázií o 13% oproti roku 2009.
V roce 2010 se jednalo o 3 136 případů, osm případů denně (!). V roce 2017 to ale bylo najednou 6585, osmnáct případů denně. Britský tisk již v roce 2014 se tázal, jak je možné, že za jediný rok se ztrojnásobil počet mentálně nemocných pacientů zabitých eutanázií a titulky „Mimo kontrolu“, či v Guardianu z letošního ledna „Smrt na přání – nezašla eutanázie příliš daleko?“ i novináři se ptají, co se to vlastně v Nizozemí děje. Americký bioetik Arthur Caplan píše, že tato /nizozemská/ „data vztahující se k uspíšení smrti pacientů tvoří ze současnosti klíčový okamžik, kdy je třeba revidovat úsilí o legalizaci asistované sebevraždy v USA a jinde, a revidovat roli lékařské profese jako takové.“
Za této situace se Česká republika stává v mezinárodním kontextu pozoruhodnou anomálií.
Profesor Theo Boer, který byl po řadu let v Nizozemí sám členem regionální komise, která eutanázie povolovala a který byl obhájcem eutanázií, poté, co byl přímým svědkem toho, co v Nizozemí probíhá, konstatuje v rozhovoru nedělejte naši chybu! a je dnes kritikem celého procesu:
„Býval jsem podporovatelem tohoto zákona. Avšak nyní, po dvanácti letech zkušeností, mám odlišný názor. Přinejmenším prosím počkejte na pravdivé a intelektuálně uspokojující analýzy, proč došlo k tak explozívnímu nárůstu eutanázií. Bylo to to proto, že zákon měl mít lepší záruky, aby byl dodržován? Nebo je to proto, že již pouhá existence takového zákona nás uvádí do situace, kdy vnímáme asistovanou sebevraždu a eutanázii jako normalitu na místo poslední možnosti? Než budou tyto otázky zodpovězeny, nepřijímejte jej. Jak je jednou džin vypuštěn z láhve, není pravděpodobné, že by se do ní kdy vrátil.“
Prvním byl v roce 2008 návrh senátorky Václavy Domšové (ČSSD). Návrh byl pozoruhodný několika těžko obhajitelnými přemety. Píše se v něm „K této možnosti již přikročilo mezinárodní veřejnosti nemálo států, za všechny jmenujme například Nizozemí, Belgii či Oregon.“ Dodávám, že v té době to byly právě tyto státy a žádný jiný. V Oregonu je navíc povolena pouze asistovaná sebevražda, nikoli eutanázie. Dále: „Návrh zákona o důstojné smrti se snaží vyřešit mnohdy neúnosnou situaci pacienta, který trpí vážnou chorobou...“ Zde se kritici pozastavili nad faktem, zda lze opravdu vyřešit neúnosnou situaci pacienta tím, že pacienta zabijeme? Nakonec těžko pochopitelný citát „Důstojnou smrtí se pro účely tohoto zákona rozumí ukončení života osoby (pacienta) na její vlastní žádost.“ Zde je třeba se ptát, jak přesně definovat důstojnou smrt, a zda nemohu zemřít důstojně a přirozeně třeba doma, nebo v nemocnici, a zda ta jediná důstojná smrt je to, že mě lékař zabije?
Druhým návrhem byl koncept z roku 2016, pod kterým byl podepsán Jiří Zlatuška (tehdy za ANO). Pozoruhodným rysem tohoto návrhu se stal fakt, že slovo „eutanázie“ se v něm vůbec nevyskytuje, ačkoli se jedná o zaužívané a známé slovo. Jednalo se jednoduše o Návrh zákona o důstojné smrti. Etická komise ministerstva zdravotnictví (jejímž členem mám čest být) se opět pozastavila nad tím, proč se zákon nepochopitelně zabývá důstojnou smrtí, ale myslí tím fakt, že lékař zabije pacienta; těžko vymyslet jiný důvod, než matení čtenáře.
Třetím návrhem je podnět z roku 2019, za kterým stojí Věra Procházková (ANO). V rozhovorech pro média poslankyně ne zcela šťastně navrhla, že by se eutanázie mohly provádět například v hospicových zařízeních, na což hospicová zařízení obratem zareagovala otevřeným dopisem s jednoznačným poselstvím – u nás nikdy. S laskavou poznámkou, že nejsme popravčí četa.
Do toho svět (s výjimkou České republiky) sleduje, co se děje v Nizozemí. Britský The Telegraph připomenul, že v roce 2010 se jednalo o nárůst eutanázií o 13% oproti roku 2009.
V roce 2010 se jednalo o 3 136 případů, osm případů denně (!). V roce 2017 to ale bylo najednou 6585, osmnáct případů denně. Britský tisk již v roce 2014 se tázal, jak je možné, že za jediný rok se ztrojnásobil počet mentálně nemocných pacientů zabitých eutanázií a titulky „Mimo kontrolu“, či v Guardianu z letošního ledna „Smrt na přání – nezašla eutanázie příliš daleko?“ i novináři se ptají, co se to vlastně v Nizozemí děje. Americký bioetik Arthur Caplan píše, že tato /nizozemská/ „data vztahující se k uspíšení smrti pacientů tvoří ze současnosti klíčový okamžik, kdy je třeba revidovat úsilí o legalizaci asistované sebevraždy v USA a jinde, a revidovat roli lékařské profese jako takové.“
Za této situace se Česká republika stává v mezinárodním kontextu pozoruhodnou anomálií.
Profesor Theo Boer, který byl po řadu let v Nizozemí sám členem regionální komise, která eutanázie povolovala a který byl obhájcem eutanázií, poté, co byl přímým svědkem toho, co v Nizozemí probíhá, konstatuje v rozhovoru nedělejte naši chybu! a je dnes kritikem celého procesu:
„Býval jsem podporovatelem tohoto zákona. Avšak nyní, po dvanácti letech zkušeností, mám odlišný názor. Přinejmenším prosím počkejte na pravdivé a intelektuálně uspokojující analýzy, proč došlo k tak explozívnímu nárůstu eutanázií. Bylo to to proto, že zákon měl mít lepší záruky, aby byl dodržován? Nebo je to proto, že již pouhá existence takového zákona nás uvádí do situace, kdy vnímáme asistovanou sebevraždu a eutanázii jako normalitu na místo poslední možnosti? Než budou tyto otázky zodpovězeny, nepřijímejte jej. Jak je jednou džin vypuštěn z láhve, není pravděpodobné, že by se do ní kdy vrátil.“