Proč je důležité chránit nejen ohrožené druhy, ale i krajinu kolem nich.

Nejprve suchá fakta. Od roku 1600 je zdokumentováno vyhynutí 59 druhů savců, 116 druhů ptáků, 23 plazů, dvou druhů obojživelníků, 29 druhů ryb, 191 druhů měkkýšů a 61 druhů hmyzu, 120 druhů dvouděložných rostlin, 462 jednoděložných a dva druhy nahosemenných rostlin. Konkrétně jen mezi roky 1986 – 1990 bylo zaznamenáno vyhynutí 15 druhů obratlovců! Co se týče bezobratlých, čísla nám mnoho neřeknou, neboť mnoho bezobratlých vyhyne dříve, než si jich kdo stačil všimnout a vědecky popsat. Co se týče rostlin, odhaduje se, že s vymřením každé rostliny vezme za své několik druhů hmyzu: druh, který se jí výhradně živil, jeho parazit, parazit jeho parazita a další bezobratlí, kteří danou rostlinu jiným způsobem využívali.
I kdyby se tempo vymírání nezrychlilo, což je vzhledem růstu naší populace nepravděpodobné, za krátkých 7 000 let bude na Zemi pouhá polovina (!) ze současných 45 000 druhů obratlovců. Nás lidí přibývá na Zemi každým rokem 77 milionů, navzdory nemocem, genocidám a AIDS. Tato čísla neuvádí žádný ochranářský spolek, nýbrž velmi seriózní učebnice Evolutionary Analysis Freemana a Herrona z roku 2004. V současnosti můžeme do seznamu vyhynulých druhů přidat delfínovce čínského a velmi pravděpodobně i datla knížecího.
Jistě, vymíralo se vždy a vždy také vznikaly nové druhy. Krom tohoto, řekněme, šumu na pozadí proběhlo v dějinách Země celkem pět velkých vymírání, přezdívaných „Big Five“. Tato vymírání v zásadě ohraničují začátky a konce geologických dob. Velké vymírání proběhlo ke konci ordoviku, ke konci devonu, třetí velké ohraničilo konec permu a prvohor. Další proběhlo na konci triasu a nejslavnější, i když ne největší se odehrálo na konci křídy. Toto poslední vymírání (C/T) vymezilo konec druhohor, zlikvidovalo dinosaury a otevřelo ekologické niky pro adaptivní radiaci savců ve třetihorách. Po každém z těchto vymírání přichází obroda, ovšem trvá to vždy minimálně 5 – 10 miliónů let, než se příroda jakž takž vzpamatuje. Filosoficky zajímavé je, že nová vlna života bude vždy nějak komplikovanější, komplexnější, než byla ta předchozí. Po prvohorních rybách a prvních obojživelnících přijdou druhohorní dinosauři a po nich třetihorní savci, po prvohorních kapradinách a přesličkách druhohorní cykasy, a pak kvetoucí rostliny a třetihorní trávy.
Současná rychlost vymírání je však 100x až 1000x vyšší než „přirozená“ a v souvislosti s činností člověka se hovoří o „šestém vymírání“. Současné vymírání je ve skutečnosti nejrychlejší ze všech, ještě nikdy se v dějinách této planety nevymíralo tak rychle jako nyní!
Je ale nějaký důvod se starat o jiné druhy než o ten náš?

Antropocentrismus postaví do centra pozornosti člověka (anthropos) a řekne, že v přírodě žádná hodnota není, lesy mají hodnotu pouze v tom, že nám poskytují kyslík, stavební dřevo nebo jsou místem rekreace. Příroda není nic než hřiště, na kterém se odehrávají naše ekonomické aktivity. Les je továrnou na prkna a pokud je v zemi hnědé uhlí, není nejmenší důvod proč by se nemohlo vytěžit a prodat, pokud prodej přinese zisk. V krajině žádná hodnota nezávislá na člověku není, krajina jest a pokud její vytěžení přinese člověku prospěch, není důvod ji nevytěžit. Podobně zvíře je hodnotné potud, pokud je nějak člověkem využitelné. Rozdělení zvířat na užitečná a škodlivá vychází přesně z této perspektivy. V zimě sypeme ptactvu do krmítek, neboť užitečné zpěvné ptactvo pohubí mnoho škodlivého hmyzu a starý myslivecký pozdrav lovu zdar - škodné zmar! přeje zmar škodné, která zase hubí užitečné zpěvné ptactvo. Proti hmyzu používáme pesticidy (angl. pest = mor, škůdce), i když hmyz ani krahujec za to nepochybně nemohou. Užitečnost a škodlivost je totiž vždy vztažena jen k člověku, sova ani sýkorka nejsou ani dobří ani zlí, jen si dělají v lese svůj business, dělají co umí, to pro nás jsou užiteční nebo škodliví. Těžko chtít po krahujci, aby se živil nějak jinak.
Je ovšem symptomatické, že pro záchranu ohrožených druhů funguje nejlépe antropocentrická argumentace. Pokud dojde např. k ohrožení vzácných druhů ptáků, ornitologové začnou vymýšlet historky o jejich užitečnosti a připomínají kolik že za život pohubí kil hmyzu a že kdyby jich nebylo, tento škodlivý hmyz a pavouci by nás nejspíš zcela zaplavili! Pokud se jedná o dravé ptáky, vymýšlí se podobné historky, že se živí jen „bezcennými“ druhy nebo že pomáhají zemědělským družstvům v hubení hlodavců etc. Tohle jsou totiž argumenty, na které veřejnost, ekonomové a státní úředníci slyší, ale je třeba zdůraznit, že i dravci a sovy mají své místo v ekosystému, nehledě na jejich „užitečnost a škodlivost“. Podobně jsou zde i celé ekosystémy postrádající ekonomickou hodnotu (mokřady, písky, etc), bylo by ale iluzí se domnívat, že ekonomicky využitelné části krajiny přežijí bez těch ekonomicky nevyužitelných

Biocentrismus staví do centra pozornosti život (bios), a má mnoho proudů a podob. Někdy se odmítají rozdíly mezi organismy jako takové, důležitý je toliko fakt života a ochrany je hoden každý organismus, který má nějaký zájem, třeba zájem se rozmnožovat. Sem by ovšem patřilo i krásnoočko, kvasinky a všechny rostliny. Jiné směry biocentrismu uvádí, že osobou je každá, která cítí bolest a cokoli bychom neudělali člověku, nesmíme učinit ani zvířeti. Odmítají se proto zoo, cirkusy, pokusy na zvířatech, sportovní lov, jatka, využívání zvířat k těžké práci, křížení etc. Rozdíl mezi člověkem a zvířetem neexistuje, co se týče inteligence, křivka je plynulá, mezi Einsteinem a průměrným Evropanem je takový rozdíl, jako mezi průměrným Evropanem a třeba jelenem. Etika přestává platit někde na pomezí vnímání bolesti, někde „mezi ústřicí a krevetou“. Všechny, kteří by přece jen prosazovali pokusy na zvířatech v medicíně, by tito biocentrici obvinili z rasismu, přesněji ze specieismu, tedy představy, že člověk je víc než ostatní druhy. Fakt, že pouze člověk tvoří umění, vědu a náboženství se považuje za irelevantní, jediným kritériem je schopnost cítění bolesti. Pokud by tento směr měl zaváhat mezi smrtí prastaré obří sekvoje (která v konvenčním slova smyslu necítí) a laboratorní myši, zvolit by měl cítící myš.
Jiné směry biocentrismu nejdou tak daleko a konstatují, že etickým příkazem je toliko nepůsobit cítícím bytostem zbytečnou bolest, úzkost, stres atd. Jenomže co je to zbytečná?

Ekocentrismus by dal do centra pozornosti celý oikos, dům, tedy nejenom člověka a organismy, nýbrž i potoky, skály a vzduch. Vůdčí osobnost směru Aldo Leopold (sám myslivec) razí heslo thinking like a mountain, myslet jako hora, podívat se na přírodu z tisícileté perspektivy. Všechno má v přírodě své místo a nejde ani tak o to, ochraňovat konkrétní organismus, jako spíše celý ekosystém. Jedním z prvních projektů, který se mladý Leopold zúčastnil v roce 1909, bylo vyhubení „špatných“ predátorů, vlků a pum v rámci ochrany „dobrých“ organismů, vysoké zvěře a krav. Panovala totiž představa, že čím méně vlků a pum bude, tím více budou prosperovat jeleni a žádný vlk rovná se myslivcův ráj. Leopold si ale velmi rychle uvědomil, že vlci a pumy jsou součástí ekosystému, podobně jako vysoká zvěř. Vlci totiž na rozdíl od myslivců loví jen ty nejslabší a nemocné kusy a paradoxně tím přispívají k tomu, aby populace jelenů prospívala. V roce 1933 již Leopold učil studenty, že koncept užitečných a škodlivých zvířat je antropocentrický. Leopold zakládá tzv. land ethics, etiku země: „Morálně správné jednání je to, které udržuje bohatství, krásu (sic! – pozn. M.V.) a stabilitu ekosystému, morálně špatné jednání je to, které působí opačně“. Organismy fungují v ekosystému jako jednotlivé orgány v těle, jako součásti stroje: pokud vyjmeme z vlka srdce, organismus zahyne; pokud vyjmeme vlka z ekosystému, může zahynout celý ekosystém. Díky filosofii ekocentrismu se krom chráněných druhů zavádí i chráněná území, neboť co se zachráněným druhem, když jej nebudeme mít kam dát?

Všechny tři směry mají určitá pozitiva a zároveň je možno jim mnohé vytknout, především nejspíše antropocentrismu a biocentrismu, všechny tři směry ale pokládají mnoho otázek, které nelze jen tak smést ze stolu. Etika odpovědnosti za bytosti, se kterými sdílíme tuto planetu se ovšem z teoretického konstruktu stala imperativem pro naše další přežití zde na Zemi. Pro kostarickou žábu Bufo periglenes je již pozdě. Pro ty naše snad ještě ne.