Na okraj švýcarského referenda o právních zástupcích týraných zvířat

Na první pohled by se mohlo zdát, že každá kultura, každý národ a každá doba má svá vlastní pravidla etické hry. I když v některých arabských zemích existuje jiný názor na to, kolik může mít muž manželek než v ČR (tzv. particular morality), v základních lidských otázkách, např. že utéct z boje je zbabělost či vražda rodiče je zločin (tzv. common morality) existuje napříč lidstvem shoda. Rozdíly mezi národy kupodivu nejsou ani tak v tom, jaká etická pravidla máme, nýbrž spíše v tom, na koho jsme ochotni je aplikovat, kdo je pro nás osobou či bližním. Vývoj etiky můžeme vnímat jako tzv. rozšiřování kruhů (widening the circles). V etice přírodních národů považujeme za osoby zpravidla pouze příslušníky vlastní rodiny, nebo i rodu v širším slova smyslu, kmene. V kmeni jsou ale ještě všichni příslušníci tím či oním způsobem pokrevně příbuzni. Například jedním z důvodů přeložení rallye Paříž-Dakar do Argentiny byly i místní kmeny, které se po staletí živily okrádáním karavan a přijíždějící závodníci se pro ně stávali víceméně vděčně přijímaným zpestřením živobytí. Samotné tyto kmeny mají mezi svými členy etiku na velmi vysoké úrovni, jen rozlišují mezi „my“ a „oni“, in-group a out-group. Podobný vzorec chování bychom našli i u současných somálských pirátů a na dalších místech Země.

Otázka po tom, kdo je to vlastně osoba bude položena v USA v rámci války severu proti jihu a v rámci tzv. indiánských válek a skončí konstatováním, že lidé všech barev pleti jsou osoby na stejné úrovni. Konec 19. století a 20. století přinese podobnou otázku ve vztahu k ženám, jejich právům na vzdělání a bude se snažit ženu plnohodnotně postavit na roveň muži. I když má současný feminismus mnoho tváří a podob a mnohé z jeho proudů je možno považovat, řekněme, za extrémní, jeho východiska jsou pravá až až. Jak je možné, že Evropané zabránili v minulých staletích 50 % své populace, aby se věnovala malování obrazů, vědě, právům, lékařství a architektuře? Podobně se etika 20. století pokusí vyřešit situaci dítěte a mentálně postižených. Mentálně nemocného člověka dnes chápeme především jako člověka, který má nějakou chorobu. Tedy nikoli jako blázna, nýbrž jako pacienta s chorobou. Před sedmdesáti lety platila i zde v České republice zhoubná doktrína, dle které se Germáni mezi osoby počítali, židovské (romské etc.) obyvatelstvo nikoli. Symptomaticky byl potrat německé ženy těžkým zločinem avšak vražda mentálně postiženého Germána nebo židovského non-Germána zločinem nebyla. Tato doktrína vyústila do 6 miliónů mrtvých v nacistických koncentračních táborech. Dnes již víme, ve shodě s Všeobecnou deklarací lidských práv, že

Každý má všechna práva a všechny svobody, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

To sice dnes víme, ale tato představa je výsledkem evropského myšlení minimálně posledních 4 000 let! I když tato deklarace jistě nezabrání dalším genocidám, jako nezabránila genocidě ve Rwandě v roce 1994 a genocidě v bývalé Jugoslávii v 90. letech 20. století, a i když tato deklarace nezabrání rasisticky laděným útoků v současné České republice vůči romskému obyvatelstvu, přece jen je její dosah značný: dnes jsme pochopili, že zabíjet nevinnou lidskou bytost jakékoli barvy pleti, stáří, pohlaví, vyznání, náboženských nebo politických názorů je neomluvitelné, neospravedlnitelné. Řečeno obrazně, v představě rozšiřování kruhu se nyní do onoho pomyslného kruhu dostaly všechny lidské bytosti. S tím koresponduje i křesťanská nervozita vůči sebevědomému zacházení s oběma póly lidského života, jeho počátečním i konečným stavům.

V této souvislosti není bez zajímavosti referendum vyhlášené ve Švýcarsku začátkem roku 2010, kdy byli občané dotázáni, zda si přejí nebo naopak nepřejí, zda by v případě týrání zvířete mělo toto zvíře mít právo na lidského obhájce. Vcelku snadno se zdařilo shromáždit potřebných sto tisíc podpisů potřebných k vypsání referenda. V březnu 2010 však 70 % Švýcarů tuto možnost odmítlo, předpokládá se, že většinou z finančních důvodů, neboť náklady by nesli daňoví poplatníci.

I když nám švýcarské referendum může připadat přestřelené či přehnané, vychází přece jen z velmi pravdivých předpokladů: zvíře není kus hmoty, se kterým je možno si dělat cokoli se člověku zlíbí. I když se mohu vykázat účtenkou ze zverimexu, zvíře mi nepatří tak, jak mi patří noviny nebo magnetofon. Etika rozšiřování kruhů tak učinila další krok. Jako paradoxní poznámku je možno uvést, že volební práva žen budou v některých švýcarských kantonech ustanovena až po II. světové válce!

V souvislosti s tímto referendem je ovšem třeba připomenout, že v roce 2008 požádal švýcarský parlament panel genetiků, právníků, filosofů a teologů, aby zvážili status rostlin. Výsledkem je pozoruhodný dokument The Dignity of Living Being with Regards To Plants. Dokument zvažuje tři typy hodnoty rostlin: instrumentální hodnota (instrumental value) je dána tím, že danou rostlinu spotřebuji k jídlu, k výstavbě obydlí etc. Sem by patřily všechny polní plodiny, stromy, jejichž dřevo využijeme jako stavební, len, bavlník etc., a dále všechny rostliny, které jsou důležité jako součást biodiverzity. Samy o sobě by ovšem rostliny žádnou hodnotu neměly. Dále by rostliny měly relační hodnotu (relational value). Ani zde by rostlina sama o sobě žádnou hodnotu neměla, ale může někoho nebo něco připomínat. Do této skupiny by patřily různé pamětní stromy, zasazené k různým příležitostem různými lidmi, jabloň kterou v březnu 2010 zasadil v obci Hostětín v Bílých Karpatech Princ Charles etc. Poslední hodnota by byla inherentní hodnota (inherent worth). Tuto hodnotu by rostliny měly toliko z faktu své existence a mají ji, i když nejsou člověkem nijak využitelné a nic nikomu nepřipomínají.

Většina členů panelu odmítla představu, že by měl člověk mít nad rostlinami absolutní moc a odmítá se pouhá instrumentální hodnota. Tím samozřejmě není řečeno, že by člověk absolutně nesměl využívat rostliny (a zvířata) k potravě etc. Na závěr dokumentu panel konstatuje že

Členové komise jednomyslně zastávají názor, že svévolné poškozování rostlin je morálně nepřípustné. Tímto svévolným poškozováním se mimo jiné myslí sekání květů divokých rostlin podél silnice bez racionálního zdůvodnění.

Tedy hodnota jakéhokoli živého organismu nespočívá v tom, jak je či není využitelný pro člověka, nýbrž v samotném faktu jeho existence, v jeho inherent worth, inherent value či value intrinsic. Závěrem je tedy možno říci, že i když etika rozšiřování kruhů bude muset nějak vybalancovat rozdíl mezi člověkem a ostatními organismy, samotný její směr je nepochybně správný: není v našem vesmíru nic, ani člověk, ani zvíře, ani rostlina, ani galaxie ani jakýkoli kus hmoty, který by byl absolutně bez hodnoty, a se kterým bychom si mohli zacházet bez úcty a svévolně.