Svět by se příjemně zjednodušil, pokud by platila jednoduchá rovnice, že každý, kdo nebyl členem KSČ je automaticky vhodnější pro politické angažmá, než ten, jím byl. A tím vůbec nechci nijak zpochybňovat, že vstup do KSČ je selháním. Opak však sám o sobě negarantuje vůbec nic.

Po prvním kole prezidentských voleb se ozývají otrávené hlasy, že budeme volit ze dvou bývalých členů KSČ. Někteří kvůli tomu prohlašují, že raději nepůjdou volit vůbec. Jako kdyby tímto postojem něco změnili. Kvůli tomu ale nepíšu. V osmdesátých letech komunistickým myšlenkám prakticky nikdo nevěřil, vyžadovalo se jen formální zachování některých povinností a deklarování pár frází, z kterých si v soukromí všichni dělali legraci. Po celou komunistickou éru u nás žili lidé, kteří by nikdy nevstoupili do strany, a to i kdyby je to stálo práci a slušné bydlení. Často díky tomu, že vyrůstali v rodině, kdy měli možnost poznat a pochopit, v čem spočívá zločinnost tohoto režimu. Třeba pro mě osobně se jednalo o jasnou volbu. Komunisté pronásledovali a utlačovali církev, tudíž stát se členem partaje by znamenalo zradu víry. Červená čára byla narýsována jednoznačně.

Na druhé straně byli ti, kdo vyrůstali v rodině, kde se nic o principiální škodlivosti komunistické diktatury nedozvídali. Brali věci, jak jsou. Když chtěli vykonávat vysněnou práci, vzali ji i s tou rudou knížkou. Vzpomínám na kamarádku z vysokoškolských studií. Byla upřímně přesvědčená, že sovětská armáda u nás zachránila socialismus. Byla to vážně hrozně hodná a přátelská holka z Moravy. Nikdy by neudělala žádný podraz. Tu svatou prostotu si odnesla z komunistické rodiny. Nechci nikoho omlouvat a ani polemizovat s argumentem, že inteligentní člověk si musel být vědom, jak svým členstvím v partaji participuje na škodlivosti režimu. K všeobecnému povědomí totiž patřilo, že komunismus je sice blbě, ale by s tím naděláme.

Stejně jako nevyrůstali všichni ve stejných podmínkách, nebyli ani všichni vystaveni stejnému nátlaku. Zatímco někdo proplouval díky kontaktům i bez členství v KSČ, jiný se z různých důvodů, i s ohledem na např. na své blízké, podvolil. A rozhodně v žádném případě nechci snižovat hrdinství zásadně odmítavého postoje vůči komunistickým lákadlům. Jenže je tu jedné velké ale. Všechno toto nemusí být jediným ukazatelem. Viktor Orbán se nejdříve zviditelnil jako kritik komunistického režimu. Následně se však prokázalo, že nic z toho jej nekvalifikuje jako garanta demokratického právního státu. Právě naopak. Vývoj v Maďarsku je učebnicovým příkladem, jak se postupně dochází k destrukci jednotlivých institucí, garantujících demokratického uspořádání státu a stát se krok za krokem mění v autokratický systém. A jak dlouho trvalo některým zásadovým antikomunistům, než se distancovali od Orbána, přičemž hlavním důvodem byl postoj k válce na Ukrajině, nikoliv přeměna Maďarska v autoritářský stát.

Nemusíme překračovat ani hranice České republiky. Václav Klaus nikdy nebyl členem KSČ a svoji pravicovou kariéru si založil na kritice komunismu a adorování volného trhu. Zjednodušené vidění a preferování ekonomiky před právem založilo nespravedlnosti, které v budoucnu otevřely cestu populismu. V současnosti se stal hvězdou ruské propagandy a neváhal ani zpochybňovat masakry civilistů na Ukrajině.

Demokratické uspořádání neznamená, že je jednou provždy hotovo. Je to proces, ve kterém neustále dochází k vyvažování mezi jednotlivými zájmy, kdy se stále znovu přezkoumává a hodnotí, zda systém brzd a protivah garantuje rozdělení a kontrolu moci a zda nedochází k přetlačování jedné zájmovou skupiny a vytěsňování ostatních. Demokracie především vyžaduje bdělost. Ryzí demokraté jsou ti, kteří rozumí principům demokratického uspořádání, respektují je a pečují o ně. Ne ti, kteří se svobodu zredukovali na právo silnějšího a jsou schopni bojovat pouze za vlastní svobodu, aniž by brali v úvahu svobody ostatních. A z tohoto pohledu není pochyb o tom, že generál Petr Pavel dává rozhodně významnější záruku respektování demokratických institucí.