Potkala jsem paní hrdě nesoucí ceduli s nápisem: Jsem dezolátka a chcimírka. Tvářila se přitom náramně spokojeně, protože mohla dát najevo, co si myslí o těch druhých, kteří ji dezolátkou nazvali. Zde byla mezi svými, a že jich dorazilo citelné množství, jí naplňovalo uspokojením.

Nikdy jsem nefandila slovu dezolát, i když jeho použití rozumím. Otevřené fandění ruské agresi je jednoznačným postojem na straně destruktivních sil. K nim se přiřazují i ti, kdo sice tváří, že nesouhlasí s válkou, ale současně jedním dechem dodávají, že bychom neměli podporovat Ukrajinu, protože je potřeba postarat se o naše lidi. Prosazují ukončení války nikoliv ze soucitu s ukrajinskými oběťmi, ale kvůli svému strachu o budoucnost. Ačkoliv slovně deklarují, že není možné dopustit, aby nadále umírali Ukrajinci, a zvláště tedy už nesmí umřít ani jedno ukrajinské dítě, reálně sledují vlastní zájem, kterým je konec války, od kterého si slibují zlepšení vlastní ekonomické situace.

Nechci vůbec bagatelizovat svízelnou situaci mnoha lidí nemajících prostředky nazbyt, stejně jako obavy penzistů z budoucnosti. Na druhé straně, řada lidí ve srovnatelné materiální situaci, podporuje pomoc Ukrajině a chápe, že míru není možné dosáhnout jinak, než porážkou Ruska. Všechna ostatní řešení zakládají krajně rizikovou situaci do budoucna. „To není moje válka, ale těch pánů tam nahoře,“ sdělil nedávno obecenstvu Jarek Nohavica. Plete se, jako obvykle. Je to válka nás všech, protože válka neskončí jen proto, že si ji nepřejeme. Realita nebude jiná jen proto, že s ní nesouhlasím.

Na druhou stranu není v žádném případě nutné označovat účastníky protivládních demonstrací dezoláty a kritiky dodávání zbraní na Ukrajinu jako chcimíry. Dosáhneme tím pouze jediného efektu, a to je posílení jejich kmenového souručenství. Jsou naštvaní na „ty pány nahoře“, elity, obecně, na ty, kterým se daří dobře, nebo i jen na ty, kteří fandí Ukrajině.

Pokud je někdo hrdý na svoje dezolátství, nejvíce ho vyvedu z míry tím, že ho za dezoláta nebudu označovat. V diskusi s ním nelze uspět primárně s logickými, věcnými argumenty. Na naštvané lidi nepůsobí věcná argumentace. Přichází bojovat s těmi, kdo ho považují za dezoláta. Nejlépe mu vyrazí jeho zbraně z rukou ten, kdo se na něj jako na dezoláta nebude dívat. Vyplatí se udělat krok stranou, jen tak dotyčný zapomene na svoje bojovné vyladění. Začnu se ptát, co mu konkrétně vadí. Postupně se dá zjistit, že vlastně ani tak nejedná o Ukrajinu, ale problém vznikl někde jinde, obvykle v nějaké konkrétní životní situaci.

Jistěže tváří v tvář některým účastníkům demonstrací, kteří překypují agresivní projevy, koncentrovanou péčí o vlastní pohodlí a pohrdavým postojem k obětem agrese, se těžko hledá pochopení pro jejich frustraci. Pohrdavý postoj je však pouze utvrdí v jejich frustraci. Pořád se ale lze zhluboka nadechnout, pokrčit rameny a úsměvem odpovědět: Nesouhlasím, zastávám jiný názor.

Termíny chcimír a dezolát nám umožňují rychle si vymezit, kdo je kdo a neunavovat se zbytečnými analýzami. Vedlejším produktem je zkratkovitost a posilování předsudků. Nejedná se o jednolitou skupinu. V osobním kontaktu jsou mnozí z nich přátelští a ochotni pomoci druhému. Pak se ale někde něco přešaltruje v hlavě a vydávají prohlášení o světovém míru. Motivy u všech nejsou stejné. Postoje, které bychom rádi označovali negativními termíny, vycházejí ze specifické kombinace osobních vlastností, životních zkušeností a vzdělání, přičemž ale zdaleka neplatí, že vyšší vzdělání automaticky zaručuje lepší pochopení dějů ve společnosti.

Přes všechno uvedené, odmítnutí termínu dezolát a chcimír pomůže i nám. Nebudeme je vnímat jako skupinu, ale jako jednotlivce s jejich jednotlivým příběhem a taky si uvědomíme, že příběh každého z nás se v čase mění.