V prvních dnech po tragické události na Filozofické fakultě se objevily výzvy, aby se nepátralo po motivech pachatele, a ani se nezmiňovala jeho osoba. Studenti a studentky žurnalistiky v otevřeném dopise kritizovali senzachtivost médií a vyzývali k pečlivému zvažování publikovaných informací. Zvláště tedy nezveřejňování portrétů a jména útočníka, stejně jako nešíření jeho myšlenek.

Vzápětí se ale ozývaly hlasy o právu na informace. Otázka proč k této tragédii došlo je relevantní. Nezodpovězené otázky pomáhají šíření konspiračních teorií. Zabránit jim nelze, ale pokud vyhýbaní se odpovědím a mlžení přesahuje únosnou míru, začne se nabourávat důvěra i u těch lidí, kteří běžně ke konspiracím netíhnou. Policie profesionálně a rychle reagovala na údajný dopis vraha a označila jej za hloupý a zavrženíhodný pokus o upoutání pozornosti. Přesto nejmenovaný neseriózní web publikoval článek snažící se přesvědčit čtenáře o pravosti dopisu. Policie proto nesmí zklamat důvěru občanů, přičemž samozřejmě nemá povinnost sdělovat informace, kterými by ohrozila další vyšetřování.

Od tragické střelby neuplynul ani jeden celý měsíc. Dost málo na to, aby bylo možné mít k dispozici kompletní informace o všech souvislostech. Norská reportérka Åsne Seierstad napsala obsáhlou publikaci o Breivikovi s názvem Jeden z nás – Příběh o Norsku. Práci na knize dlouho zvažovala, protože čelila podobným námitkám, jaké se teď ozývají u nás. Nemluvit o střelci, nezkoumat příčiny, věnovat se pouze obětem. Seierstad odpovídá, že pro společnost je důležité znát odpovědi na otázku proč. Pomůže jí to k nasměrování do budoucna. Může přemýšlet konkrétněji o tom, co dělat příště jinak, lépe, směrovat cíleněji úvahy o příčinách této tragédie. Novinářka vychází z norské zkušenosti, která platí pro případy, kdy je pachatel pod vlivem nějaké zvrácené ideologie. Jak připouští novinářka, u zabijáků trpících psychickou poruchou, se jedná o čisté násilí a odpovědi budou často chybět.

První dny po tragédii byl čas vyhrazený smutku a ztišení. Také norští novináři se tehdy chovali velmi zodpovědně a nevyráběli senzace. Novinářka začala na knize pracovat až po devíti měsících od střelby. V té době už opadly vlny prvních emocí a nehrozilo ani obnovení zvýšeného zájmu o pachatele. Situaci měla oproti nám zjednodušenou tím, že od počátku bylo zřejmé, a později se zcela potvrdila teroristická povaha útoku. U Breivika se potkaly jeho narušené osobnostní dispozice s nefungujícím rodinným zázemím. Následně se takto disponovaný jedinec setkal s extrémistickými skupinami. Celá tato kombinace vyústila až v jeho šílený čin. Narcistně založený jedinec, který v životě nic nedokázal, a přitom ho neopustila touha v něčem vyniknout. Vydělával pochybným způsobem na hranici legality, poté se ponořil do virtuálního světa her, odtud zapouzdřil ve vidění světa servírovaném extrémistickými protagonisty. Výsledkem tohoto procesu byl náhled na sebe jako válečníka proti marxistům. Až mrazilo při čtení textů, které hltal Breivik. Mnoho z toho běžně slyšíme v internetových diskusích, a dokonce ve veřejném vyjadřování politiků. To není nic proti svobodě slova, to je jen o té tenké hraně, kdy se jedinec může přesmyknout na cestu, z které není návratu.

Ohledně vraha z filozofické fakulty zatím ale nic nenasvědčuje, že by se jednalo o obdobný případ. Zdrženlivost ohledně motivace je na místě, a vůbec neznamená, že bychom se neměli zajímat. Jen bychom měli nejdříve nechat prostor na důkladné policejní vyšetřování. Vyvolávání spekulací a nepodložených závěrů jen ukazuje na snahu dotyčného ukázat na ty, kteří mu zvláště leží v žaludku. Jak nedávno předvedl poslanec Kobza svým nechutným výrokem, za který se následně, vyděšen podaným trestným oznámením, omlouval. Neudržel se ani Miloš Zeman, a pro Parlamentní listy s jistotou a bez jakýchkoliv důkazů tvrdil, že se jednalo o teroristický útok a opět se otřel o BIS.

Otázka po příčinách stejně jako po tom, zda se dalo činu zabránit, je legitimní. Seriózní objasnění vyžaduje čas. Pro někoho je komfortnější nepátrat po motivech vraždy, jiní preferují jejich analýzu. Vytěsnit tragickou událost neznamená, že nikdy v budoucnu k ní znovu nedojde. Stojíme před skutečností, že k tragickým nesmyslným činům může dojít a že se jich může dopustit někdo z nás. Nepřichází jen zvenčí a v dokonale bezpečný svět neexistuje.