V diskusi pod mým minulým blogem jste si řekli o další text – jak na Šumavě zacházíme s kůrovcem, protože pojednání pouze o výzkumu veřejného mínění se vám zdálo málo. Máte pravdu, takový text jsem vám opravdu dlužen. Tady tedy je.

Spor o správnou péči o šumavské lesy probíhá už léta. Orkán Kyrill, který zasáhl na začátku roku 2007 velkou část šumavských lesů, ovšem ukázal, že způsob péče o lesy NP Šumava by měl být diferencovaný a citlivý. Na celém území parku není možné postupovat tradičními lesnickými metodami (kácením), protože cíle a účel národního parku jsou jiné než u hospodářského lesa. Přesto správa národního parku během roku 2007 dokázala zpracovat téměř všechno polomové dřevo ze zhruba 900 000 m3 stromů, které padly Kyrillu za oběť. Polomy se zpracovávaly téměř v celém národním parku. Pouze v pečlivě zvolených, přírodně nejzachovalejších vrcholových partiích Šumavy zůstaly polámané stromy ležet. Popadané kmeny byly odkorněny, aby se od počátku zabránilo riziku přemnožení kůrovce, a ponechány v lese k zetlení. Kmeny starých velikánů, kteří neodolali síle orkánu, se tak staly živnou půdou pro nový les – věkově rozrůzněnou, zdravou přirozenou horskou smrčinu.

Správci parku po celou dobu bedlivě sledují i vývoj populací kůrovce, provádí hydrometeorologická měření a spolupracují s předními českými odborníky při vyhodnocování stavu lesa. Celkem jde o sedm lokalit na celé obrovské ploše Šumavy. V okolí jsou pak, podobně jako v sousedním NP Bavorský les, rozestavěna obranná opatření (lapáky i feromonové lapače, apod.), jejichž cílem je odchytit až 80 % jedinců z každé populace lýkožroutů smrkových. Tím pádem nemůže dojít k plošnému vylétání kůrovců mimo území NP Šumava. Lapáků, lapačů a dalších zařízení proti šíření kůrovce bylo v parku rozmístěno bezmála 20 000. V některých částech národního parku aplikujeme na lýkožrouta také cílené postřiky speciální suspenzí s houbou Beauveria bassiana, která je přirozeným nepřítelem kůrovce a nenapadá žádné další živočichy ani rostliny.

Cílem péče o NP Šumava, jak také ukládá nařízení vlády, kterým byl park v roce 1991 zřízen, je postupně pomoci šumavským lesům, zhusta změněných desetiletími výsadeb, v přeměně na lesy přírodě blízké. Toho nelze docílit drastickými těžbami jako v minulosti, ale jen trpělivou prací s lesem, kdy určité plochy ponecháváme samovolnému vývoji a jiné plochy pěstujeme – tedy především dosazujeme žádoucími dřevinami (jedlí, bukem, jeřábem a dalšími zdejšími „domácími“ druhy). Naopak orkány Kyrill a Emma přesvědčivě prokázaly, že zasahovat proti kůrovci plošným kácením napadených stromů vede k jedinému – Šumavě bez lesa. Tam, kde se v minulosti s kůrovcem nakládalo tímto způsobem, řádil vítr nejvíce a tam také byly polomy největší a nejrozsáhlejší.

Na tom se shodli také vědci, kteří ve svém stanovisku v březnu 2007 napsali: „Nejvíce byly narušeny lokality, kde byly v minulých letech prováděny asanace následků jiné vichřice nebo asanace lýkožrouta smrkového. Tyto zásahy vždy vedou ke snížení zápoje porostů, vytvoření porostních stěn a následkem toho k větší nestabilitě lesa. Během další vichřice jsou tyto porosty opět nově poškozeny, a tím se vytváří neustálý koloběh asanace a nového narušení. Výsledkem jsou rozsáhlé plochy holin, mnohem rozsáhlejší, než plocha lesa, která by byla narušena vichřicí nebo případným žírem lýkožrouta smrkového“.

K přirozenému vývoji lesů ovšem nepatří jen stadium optima – tedy vzrostlý les plný podobně vysokých dospělých stromů (které jsou zároveň největším lákadlem pro lýkožrouta smrkového), ale i stadium rozpadu, kdy staré stromy umírají a okamžitě tak uvolňují místo doslova výbuchu nového života lesa. Chráněny uschlými stojícími kmeny či na padlém rozpadajícím se dříví vyrůstají tisíce různě velkých a různě starých stromků, les ožije kvetoucími rostlinami, motýly a dalším hmyzem, vybělené kmeny obrostou choroši a stanou se zásobárnou potravy pro množství ptačích druhů. Nastává další stadium vývoje přírodního lesa – dorůstání. Takto vzniklý les, bez zásahů člověka, je geneticky připraven na místní podmínky, je schopen zadržovat vláhu a poskytovat ji všemu, co v něm roste a žije. Dnešní nárůst ploch se suchými stromy je pomalejší než přirozené zmlazování 10-15 let starých ploch, které byly postiženy prosycháním. Ty tvoří pouze zhruba 2,5% výměry lesů NP Šumava. Podle naprosto nejpesimističtějších odhadů mohou během následujících tří let kvůli kůrovci uschnout dospělé stromy v maximálně 5 % šumavských lesů.

Reálná šance bránit se dost účinně fázi rozpadu lesa fakticky neexistuje, pokud nechceme z národního parku znovu udělat hospodářský monokulturní les. Svou vinu na vývoji, ohrožujícím část výměry lesů NP Šumava, má i nevhodné lesní hospodaření v minulosti a vysazování smrkových monokultur. Velkou roli hrají i klimatické podmínky, tedy teplé a suché počasí, které přeje populacím kůrovců. Víme, že plošné kácení „kůrovcových stromů“, které vede ke vzniku holin s labilními porostními stěnami, v minulosti mnohokrát kritizovali odborníci, mj. ze Světového svazu ochrany přírody (IUCN) i českých vědeckých institucí: "Jedinou přijatelnou činností v centrálních oblastech národních parků vůči kůrovci je stálé monitorování, výzkum a případně instalace lapačů s feromonovými návnadami, které slouží zejména k monitoringu. Okamžité kácení nebo dokonce holoseč a asanace lokalit v centrálních oblastech s výskytem kůrovce nejsou přijatelná opatření," konstatovala už před šesti lety mezinárodní mise IUCN. Nástup lýkožrouta můžeme mírnit, sanovat jeho následky v okolních lesích, ale nemůžeme mu zabránit. Staří šumavští lesníci vždy říkali: „Na šumavské vrcholky nechoďte pro dřevo, ale pro poučení“.

Je pravda, že část lesů NPŠ po kalamitách je postižena prosycháním. Skutečná příčina problému však není v nedostatečné péči o lesy, ale (kromě horských smrčin) v příliš vysokém zastoupení smrku v nevhodných podmínkách. Tam, kde měl růst buk s jedlí, je převládající smrk oslabený a snáze podléhá například kůrovci. Ve smíšeném lese by měl lýkožrout zásadně ztíženou situaci a přemnožit by se nemohl.

Nejen péčí o les živ je Národní park Šumava – byť lesy tvoří většinu jeho území. Zároveň otevíráme národní park turistům, zpřístupňujeme dosud nepřístupná místa klidových zón. Od letošního srpna jsme zahájili výpravy s průvodcem přímo do srdce divočiny. Jsou určené jen pro malé skupinky osmi až patnácti zdatných milovníků přírody, kteří tak mají šanci vidět jinak nepřístupná místa se skutečnou středoevropskou divočinou na vlastní oči. Park také otevřel šest oficiálních nouzových nocležišť, kde bude možné přímo v nitru národního parku legálně přenocovat. Po vstupu ČR do Schengenského prostoru jsme již otevřeli sedm nových hraničních přechodů, kterých je tak nyní již na dvě desítky a připravujeme další. V roce 2009 například otevřeme tři nová přechodová místa mezi NP Šumava a NP Bavorský les. V červenci jsme začali s novým projektem pro vodáky, na kterém spolupracujeme s půjčovnami lodí.

Všichni milovníci přírody - vodáci, cyklisté, pěšáci – jsou na Šumavě srdečně vítanými hosty.