Když jsem před časem psal o konfliktu fotbalistů Ondřeje Kúdely a Glena Kamary („Fotbal a opice“, „Glasgow a Praha: různí lidé, stejný dav“), myslel jsem, že narážka na presumpci viny, kdy obviněný bude muset dokázat, že něco neudělal, byla přehnaná.


(Vždyť je to v podstatě něco na úrovni čarodějnických procesů, kdy žena, církví označená za čarodějnici a toutéž církví krutě mučena, musela přesvědčit samozvaný tribunál o své nevině, což se zdařilo jen málokdy. Obviněné disponovaly zřídkakdy dostatečně pádnými „důkazy“ (dnes se říká „finanční pobídky“), a tak soudci nedokázali upřít zfanatizovanému davu potěšení z úchylného, leč vzrušujícího divadla veřejného trestání a popravy.)

Nejen k mému překvapení – a dá se říci zděšení – realita předčila nejhorší očekávání. Nevěřícně jsme sledovali vyšetřovací proces i vynesení rozsudku: hráč Kúdela dostal od UEFA exemplární trest, přestože mu údajný skutek ani vyšetřovatel UEFA ani nikdo jiný neprokázal. Jedná se o účelový trest, trest bez viny. Prostě nedokázal, že to neudělal.

Presumpce viny je způsob moci, ve kterém se mísí zvůle, nadřazenost a elitářství. Základem moderní, civilizované a spravedlivé společnosti je její protiklad. Jak je možné, že na začátku třetího milénia jsme takto syrově konfrontováni se způsoby, které u nás čtyři stovky let nemají místo? Co tuto špatnost přináší?

V lepším případě jsme jenom lhostejní – ke všemu, co se nedá sníst a vypít. Nezajímáme se o nic, co by nás mohlo jako jednotlivce jakkoli přesahovat. Jsme líní zabývat se oddělováním pravdy od lži a zbabělí postavit se do cesty většině.

V horším případě hrají roli sluníčkářská útlocitnost vůči vetřelcům, alibistická tolerance jakéhokoli idiotského názoru a přesvědčení, že svoboda slova je větší, když nebude mít hranic.

A do toho vplují tuláci, kteří chtějí více práv, než mají místní lidé a diktují požadavky vůči těm, kteří toto místo po léta bránili, tvořili a zachovávali.

České děti bučely na pana Kamaru? Bučí taky, když hraje Olayinka, Saha, Sima, Traore? Ne. A když hraje Mbappé, Lukaku, Sterling nebo Keita? Ne. Chtějí být jako oni, chtějí umět to, co oni, chtějí hrát tam, co oni. Bučí snad liberecké děti na českého reprezentanta Gebre-Sellasie? Na miláčka Thea? Nikdy - ani když si dá vlastní gól.

Kamara se pro nás stal symbolem – zbabělosti, zákeřnosti a nespravedlnosti. Obvinit někoho bez důkazů je jako spadnout před brankou soupeře a chtít pokutový kop. Obvinit někoho bez důkazů z rasizmu znamená navíc hrubé zneužití práv, která dotyčný požívá: je to křivé udání, je to podvod, je to lež. A jako ke lži bychom se k tomu měli postavit.

Dětský sbor bude mít tedy asi jiné noty. Dětem nevadí barva kůže a nevědí nic o presumpci viny. Ale dobře cítí, co je fér a co není. Zkusme si je někdy poslechnout….