Když začala tzv. pandemie Covid-19, považoval jsem za logické a bytostně samozřejmé, že si každý bude shánět informace, které jsou potřebné pro dobrou orientaci v nastalé situaci a které jsou ve svém důsledku nutné k přežití.

Čekal jsem televizní studia plná kompetentních hostů, kteří vysvětlují, proč se co stalo, a jak co udělat, abychom byli napříště úspěšní a efektivní.

Čekal jsem knihkupectví zaplavená brožurami a knihami o biologii, virologii, imunologii, epidemiologii atp. pro nejrůznější úrovně čtenářů.

Čekal jsem organizované workshopy na mezinárodní úrovni, plné sdílených informací, tipů a triků, jak si nejlépe s virem poradit.

Čekal jsem volně dostupná zdravotní data od státních institucí a spolupráci pojišťoven při mapování aktuální zdravotní situace.

Čekal jsem vášnivé, leč korektní debaty na půdě České lékařské komory.

Někdy je můj pohled pohledem vizionáře, někdy není nic vzdálenějšího pravdě. Tentokrát si musím přiznat, že "b) je správně". Skutečnost byla a je taková, že nikdo žádné informace nenabízel, nikdo žádné informace nehledal. Media, bezkoncepční a senzacechtivá, nebyla schopna rozlišit argumenty od plácání do vody, dávajíce prostor těm, kteří se rádi poslouchají a vypadají při tom dostatečně exoticky.

Tak nevím. Je problém v tom, že je informací málo nebo v tom, že je informací moc? Potíž bude hlavně v tom, že je neumíme hledat a kriticky třídit. Nebylo to jednou, kdy si nějaká útlocitná duše posteskla, že o epidemii viru hovoří každý jinak. Co si mám myslet, když mi každý říká něco jiného?

Byli jsme svědky informační smrště a tříbení názorů? Nikoli. Opravdu podložených názorů či pohledů na věci bylo jako prstů na jedné ruce dělníka pracujícího dvacet roků na pile. Vesměs jsme slyšeli domněnky, výlevy pocitů i nekontrolované bláboly, nezasluhující pozornosti. Do toho protizákonně vpadla zoufalá vládní „opatření“, která fixovala smysl postrádající dogmata a která jen potvrdila celkovou nejistotu.

Co nejhoršího jsme sami sobě provedli během období koronaviru? Děti bez škol a sociálních kontaktů? Bezprecedentní ekonomický propad? Ponechání nemocných distanční samoléčbě? – Ne. Přes všechny obtíže a veškerý amatérismus Ne.

Nejhorší věc, které jsme se dopustili a kterou nelze vzít zpět, je ta, že jsme nedokázali uhájit vědu jako zdroj objektivního poznání, že jsme nechali nevzdělance zrelativizovat její hodnotu. Že jsme ji postavili na roveň manipulativním polopravdám a tlachání bez argumentů. Tento proces ukázal značnou setrvačnost, a tak obrátit trend nebude snadné. Navíc jsme si zvykli i na to, že nepohodlný názor se dá prostě odstranit ... a hraje se dál...

Zjistilo se ale také, že jsou mezi námi lidé, kteří dokážou vědecké poznání hájit a kteří se nebojí věcné konfrontace. Doposud nedostali slovo, byli ostouzeni a umlčováni. Začněme jim naslouchat. Hledejme je, naslouchejme jim a učme se od nich.

Jestli jim naslouchat nechceme, naslouchat nemusíme. Připravme se ale na to, že pojedeme trestné kolo znovu. Máte rádi lockdown? Dáme si ho ještě jednou?