Agresivní pacient udupal pod vlivem psychotické poruchy svého spolupacienta. Vedení pražské Psychiatrické kliniky Ke Karlovu, kde se případ 2. ledna 2010 odehrál, pochybení odmítá.
Zprávy o tomto incidentu proběhly jen velmi krátce některými médii – vždy s konstatováním, že k žádnému prohřešku ze strany psychiatrické kliniky nedošlo.


V noci z 1.1. na 2.1. 2010 byl na Psychiatrickou kliniku na Praze 2 policií přivezen třicetiletý pacient, poté co velmi agresivně napadl svého otce, který musel být ošetřen na chirurgii. Pacient byl přijat k hospitalizaci a umístěn na 8-mi lůžkový pokoj se zvýšeným dohledem. Nebyla mu však podána jakákoliv uklidňující medikace (1. chyba). Na tomto oddělení je také speciální izolační místnost s jedním lůžkem, která byla tou dobou prázdná, ale tam tento agresivní pacient nebyl umístěn (2. chyba).

Mezi druhou a třetí hodinou ranní dne 2.1.2010 tento pacient napadl 40-ti letého pacienta, který byl na toto oddělení umístěn za trest, poté co byl přistižen při kouření marihuany (3. chyba). Tito dva se setkali v koupelně a i přes dohled pomocí kamerového systému a prosklené stěny došlo mezi nimi k incidentu (4. chyba).

Jakmile ošetřující personál tuto situaci zaznamenal, zasáhl a odvedl oba protagonisty na jejich lůžka. Poté ošetřovatel a zdravotní sestra opustili oddělení ve snaze přivolat pomoc a celé oddělení zůstalo bez dozoru (5. chyba). Když se vrátili zpět, byl 40-tiletý pacient mrtev, protože byl udupán k smrti stejným agresorem.

Zda přítomný personál chyboval nebo je zodpovědné samo vedení kliniky nyní zkoumá policie. Předmětem zájmu by mělo být například to, proč nebyl agresivní pacient po přijetí zklidněn léky, proč nebyl umístěn sám do izolační místnosti, proč agresora nikdo z personálu nedoprovázel do koupelny, ve které už v tu dobu pobýval napadený pacient, nebo zda by kamerový systém neměl monitorovat také sprchy, kde se tragédie odehrála.

Přednosta kliniky prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc. dává tragickou smrt do souvislosti s nedostatkem finančních prostředků vynakládaných na psychiatrickou péči (viz článek „Na psychiatrii jde nejméně peněz v celé EU“ uveřejněný v MF Dnes 18.1.2010). V tomto případě však nebyl příčinou nedostatek peněz. Oddělení „neklidu,“ na které byl agresivní pacient umístěn, bylo před několika lety nákladně rekonstruováno, je zde instalován kamerový systém, je zde z jedné strany průhledná skleněná stěna umožňující personálu přehled o tom, co se na oddělení děje, v kritické době byla k dispozici volná izolační místnost.

Vedle konkrétních pochybení se za tragickou událostí skrývá vážná chyba systému psychiatrické péče v České republice. Ten přežívá z hluboké minulosti, je založen na síti velkých psychiatrických léčeben, kterými projde 80 procent psychiatrických pacientů a menším počtu psychiatrických oddělení ve všeobecných nemocnicích. Ambulantní psychiatři nemají povinnost postarat se o pacienty ze spádových oblastí, kteří do jejich ambulance sami nepřijdou. Pacient s psychotickou poruchou, který na psychiatrické klinice spáchal násilný čin, svého psychiatra (prof. Rabocha) několik let nenavštívil, rok nebral léky.

Pacienta, který odmítá terapii a pod vlivem bludů a halucinací může být agresivní, odveze záchranka nejčastěji do psychiatrické léčebny až když je nebezpečný sobě nebo svému okolí. V domácím prostředí se o něj (krom příbuzných a blízkých) nikdo nestará. Opakované hospitalizace zhoršují zdravotní i sociální situaci nemocného. Bez zajištění návazné zdravotně sociální péče je velmi drahá farmakologická neúčinná. Po propuštění z lůžkového zařízení přestává brát pravidelně léky většina pacientů, bez vlastních finančních zdrojů a kvůli nedostatečnému sociálnímu zajištění se mnozí z nich propadají do dalších problémů. Zhruba třetina bezdomovců jsou lidé trpících schizofrenií. Stát, kraje ani obce nemají povinnost postarat o duševně nemocné, kteří mají sociální problémy související s jejich chorobou.

S nevyhovujícím systémem péče o psychiatrické pacienty jde ruku v ruce stigmatizace a diskriminace „bláznů,“ kteří jsou u nás stále ještě především zavíráni do „blázince“. Třetina pacientů v psychiatrických léčebnách je přitom hospitalizována ze sociálních důvodů, protože nemají kam jít.

Problém tedy není jen v tom, že Česká republika vydává z rozpočtu na zdravotnictví ve srovnání s ostatními státy EU úplně nejmíň (ČR 3,6 procenta tohoto rozpočtu, např. Lucembursko 13 procent), ale také v tom, na co se tyto prostředky vynakládají. Většina peněz putuje do ústavních zařízení, které suplují také sociální péči a na nízkoprahové, terénní, komunitní služby už nezbývá téměř nic. Kdyby u nás v rámci komunitních služeb existovala hustá síť krizových center a mobilních týmů, dalo by se mnohdy předejít vyhrocení agrese a tím i hospitalizaci. Stále máme v ČR pouze tři krizová centra a jeden jediný mobilní tým.

Na rozdíl od ostatních států EU u nás systém psychiatrických služeb nezaznamenal za posledních 20 let prakticky žádnou výraznější změnu. Důsledkem je nízká kvalita poskytovaných služeb, porušování práv duševně nemocných, diskriminace těchto lidí v dosažení potřebných sociálních dávek atd. Tento stav byl opakovaně kritizován zahraničními i tuzemskými institucemi, ale nic se nezměnilo.

Hlavní zodpovědnost za (ne)přijetí jasné koncepce péče o psychiatrické pacienty nese Psychiatrická společnost ČLS JEP, v jejímž čele už 16 let stojí právě prof. Jiří Raboch. Psychiatrická společnost si však pod jeho vedením žádné chyby nepřipouští. „Jsme přesvědčeni, že náš konzervativní, ale dobře fungující systém určitě zasluhuje další rozvoj a kultivaci, nikoliv skokové změny. V mezinárodním porovnání se ukázala spokojenost našich pacientů s poskytovanou péčí minimálně srovnatelná s údaji např. z Velké Británie či SRN," vyjádřil prof. Raboch. svůj názor na petrifikovanou situaci české psychiatrie. Od autora těchto (nepravdivých) výroků nelze pochopitelně očekávat impulz k nějaké změně, ale ani vydobytí většího objemu peněz na psychiatrickou péči.

Zabití pacienta na nejprestižnějším psychiatrickém lůžkovém zařízení, kterému přednostuje předseda České psychiatrické společnosti, je pouze vrchol ledovce. To co se skrývá pod hladinou je nízká úroveň péče o duševně nemocné v ČR. Historický model psychiatrické péče musí konečně ustoupit skutečným potřebám psychiatrických pacientů.

Řešení vidím v přijetí dokonalejšího zákona na ochranu duševně nemocných, který bude vycházet z trendu Evropského společenství postupně přesunovat těžiště poskytování péče z velkých psychiatrických institucí do péče komunitního typu. Tento trend je vyjádřen v dokumentech, ke kterým se Česká republika připojila: Deklarace o duševním zdraví a Akční plán duševního zdraví pro Evropu (2005) a Zelená kniha Komise evropských společenství (2005), Akční plán na podporu práv a plného zapojení osob se zdravotním postižením do společnosti (2006).

Největší díl odpovědnosti za dlouholeté zanedbávání rozvoje moderní komunitní péče, která odpovídá potřebám a právům duševně nemocných lidí, nese Psychiatrická společnost ČLS JEP. Jako odborná lékařská společnost by měla usilovat o co nejlepší zajištění psychiatrické péče v ČR a být hlavním partnerem v dialogu s ministerstvem zdravotnictví, ministerstvem práce a sociálních věcí i poslanci a senátory. Je třeba ukončit dlouholeté přehlížení potřeb a práv duševně nemocných lidí a připravit promyšlenou transformaci systému psychiatrické péče v České republice.

Jako prezident České asociace pro psychické zdraví vyzývám výbor Psychiatrické společnosti ČLS JEP aby :
- urychleně začal pracovat na druhé revizi Koncepce psychiatrické péče, včetně doplnění konkrétních cílů, kroků a jejich načasování,
- jakmile bude tato druhá revize ukončena, aby výbor vyvíjel tlak na všechna důležitá místa k její implementaci,
- vyvíjel silný tlak na MZ, které se zavázalo, že se zástupci jiných resortů vytvoří Koncepci transformace péče o duševně nemocné (avšak stále se nic neděje),
- začal spolupracovat s Národní radou pro zdravotně postižené, při které vznikla pracovní skupina pro vytvoření zákona na ochranu duševně nemocných,
- aby vyvíjel systematický tlak na MPSV s cílem vytvoření nové právní normy, umožňující duševně nemocným dosáhnout na sociální dávky.

Jestliže Výbor Psychiatrické společnosti se na tyto úkoly necítí, nebo jich není schopen, je namístě vyhlášení předčasných voleb.