A ještě přesněji: vést děti ke kázni je jedním z nejdůležitějších úkolů školy.

Toto je třetí a asi poslední díl miniseriálu o postupech, které jsou při výchově a vzdělávání velmi důležité, které každá škola používá, ale ke kterým se snad žádná nehlásí.

O tom, že dril není především a jen nácvik pořadových na buzerplace pod velením řvoucího poddůstojníka, ale že je to každý nácvik postupu, který pak používáme automaticky, o kterém už nepřemýšlíme – například čtení, psaní, počítání, mluvení cizím jazykem, řízení auta nebo letadla, pracovních postupů od zdění a omítání až po úpravy matematických výrazů nebo hru na housle - a o tom, že takový nácvik vůbec nemusí být nepříjemný a nezajímavý, jsem psal zde.

O tom, že v životě potřebujeme spoustu informací uložených v mozku, ve vlastní paměti, kterou nosíme stále s sebou – například základní informace přírodopisné (poznat obvyklá zvířata a rostliny), zeměpisné (třeba vyznat se v mapě, znát světadíly, významné země, města, řeky), historické (třeba vědět, kdo byl Karel IV., Jan Hus, Masaryk, Hitler, Stalin), kulturní, technické, lékařské (třeba poznat běžné nemoci a vědět, co při nich dělat a jak jim předcházet) a tak dále a tak dále, prostě že je dobré znát, co je „obvyklé a užitečné“, abychom se lépe rozhodovali a taky abychom nebyli svému okolí za blbce, že školní vzdělávání je jedním z hlavních prostředků, jak tyto informace do hlavy „dostat“, jsem psal zde – a taky jsem tam napsal, že očividně velká většina škol to „obvyklé a užitečné“ daleko a zcela zbytečně překračuje a vyžaduje po svých žácích, aby znali nazpaměť i spoustu informací, které pak buď nebudou potřebovat vůbec, nebo jen v situacích, kdy si je bez problémů můžou vygooglit.

V tomto blogu se chci věnovat třetímu spornému pojmu a vyslovit a hájit svůj názor, že nejméně stejně důležitým cílem výchovy – a ovšem i nezbytným nástrojem pro výchovu a vzdělávání – je kázeň neboli disciplína.



Opět začnu definicí. Kázeň dodržuje člověk, který se nějak chová nebo něco dělá, i když by mu v tu chvíli bylo příjemnější chovat se jinak nebo dělat něco úplně jiného.

Proč se tak chová, i když se mu zrovna moc nechce?

Buď proto, že mu to ukládají nějaké předpisy či zvyklosti „zvenčí“ - zákony, pracovní předpisy, pravidla slušného chování, nepsaná pravidla skupiny, do které chce patřit. Říkejme tomu třeba „vnější kázeň“.

Nebo proto, že cítí, že v budoucnu z toho bude mít užitek, který tu momentální nepříjemnost převáží. Tomu se většinou říká „sebekázeň“ nebo „vnitřní kázeň“.



Vnější kázeň spočívající v dodržování zákonů je samozřejmě základ - stát, kde taková kázeň většině obyvatel schází, je státem padlým, něco jako Somálsko. Ale žádná společnost se neobejde ani bez kázně pracovní: vstanu, i když se mi třeba nechce, přijdu do práce včas, dělám tam, co mám dělat, i když jsem někdy utahaný, ospalý, nebo mě to prostě nebaví a chtěl bych dělat něco jiného.

K vnější kázni samozřejmě patří i to, že při běžném rozhovoru neskáču druhému do řeči, že na domluvené setkání přijdu, že dodržím slovo, prostě chovám se tak, jak se v naší společnosti od slušného člověka očekává.

Vím, že v tom všem je spousta háčků. Jsou i zákony hloupé nebo nespravedlivé, v některých režimech dokonce zločinné; jsou pracovní řády nebo i příkazy nadřízeného, které ve skutečnosti jsou v neprospěch zaměstnavatele nebo prováděného díla, nebo – opět – můžou být přímo zločinné; a někdy třeba musím skočit do řeči člověku, který se jinak zastavit nedá. I dodržování kázně má tedy své meze, které může stanovit vyšší princip mravní; ještě o něm budu mluvit na konci tohoto blogu.

Ale to jsou opravdu výjimky. V naprosté většině případů z denního života všechna ta psaná i nepsaná pravidla nezkoumáme, prostě je dodržujeme. Když je někdo nedodržuje, možná si při tom uvědomuje, že dělá něco špatného, nedovoleného. Ovšem je taky dost lidí, kteří některá psaná nebo nepsaná pravidla nedodržují prostě proto, že o nich neví a nikdo je k jejich dodržování nevedl; o takových lidech obvykle říkáme, že jsou nevychovaní. Cílem výchovy by mělo být, aby takových bylo co nejmíň.

Vnější kázeň je proto „vnější“, že ji od nás vyžaduje okolí, společnost. A když ji nedodržujeme, můžeme očekávat sankce. Trestní řízení před soudem je úplná krajnost, v naprosté většině jde o sankce daleko méně formální. Jejich spektrum začíná u neverbální komunikace (nesouhlasný pohled, pozvednuté obočí), postupuje přes přátelské i méně přátelské domluvy a výtky („neser mě, ty vole, a nedělej tady ten bordel“) až k vyloučení ze skupiny (vyhazov z práce, ze školy, ze sportovního oddílu nebo ze spolku hasičů, neformální vyloučení z party kamarádů – prostě člověka přestanou zvát, přestanou se s ním bavit).

Před dvěma lety jsem procházel Barcelonou a na chvíli jsem se zastavil u velkého fotbalového hřiště se spoustou puberťáků, kteří by očividně rádi jednou hráli za svůj slavný klub. Pozoroval jsem jednu stojící asi desetičlennou skupinku, které trenér zrovna něco vykládal, když jeden kluk z ničeho nic odkopl míč. Koukal jsem, jak ho ten trenér seřval. No jasně, chceš hrát za Barçu, tak budeš dodržovat pravidla – nebo jdi pryč.



Vnitřní kázeň je stejně důležitá jako ta vnější, ostatně hranice mezi nimi je často neostrá. Živnostník, umělec, vědec nebo manažer nemá žádného „nadřízeného“, nemusí dodržovat žádný pracovní řád, ale má v sobě vnitřní kázeň a pracuje, i když se mu třeba zrovna chce dělat něco jiného. Ferenc Liszt prý kdysi řekl: když necvičím den, poznám to sám, když necvičím dva dny, pozná to dirigent, když necvičím tři dny, pozná to publikum. Cvičil, i když žádného nadřízeného neměl.

I s nároky na vnitřní kázeň se setkáváme všichni. Jejím nejběžnějším projevem je to, že doma uklízíme, i když nám to žádný zákon ani žádný nadřízený nenařizuje. Ne že by mytí podlahy a utírání prachu bylo něco povznášejícího, každý z nás zná příjemnější trávení času, ale za tu mírnou nepříjemnost budu mít v budoucnu větší užitek – můj domov bude čistý a slušný.

Příbuzným a stejně důležitým projevem vnitřní kázně je pečlivost při práci: pečlivost zedníka, který obkládá koupelnu, pečlivost projektanta, který zpracovává projekt, nebo lékaře, který vyšetřuje pacienta. Nedostatku tohoto druhu kázně se říká lajdáctví nebo šlendrián. Obávám se, že rozdíl mezi výkonností naší a německé ekonomiky (a tím i mezi příjmy u nás a v Německu) je do značné míry dán právě rozdílem mezi pověstnou disciplinovaností průměrného Němce a průměrného Čecha.

(Například pokud jde o rozdíl mezi kvalitou silnic ve Středočeském kraji a v Německu, jsem si naprosto jist, že je způsoben právě tím – nedisciplinovaností dělníků, kteří na silnici dělají záplatu, nedisciplinovaností jejich šéfa, který na ně má dohlížet, nedisciplinovaností cestmistra, který tu záplatu přebírá, nedisciplinovaností ředitele Krajské správy a údržby silnic, který to trpí, a nakonec nedisciplinovaností rady kraje, která je za silnice odpovědná. Ale otevřeně přiznávám, že toto je předvolební vsuvka, protože kandiduji do zastupitelstva Středočeského kraje, ty mizerné silnice mě opravdu štvou a mám připraveny konkrétní kroky, co s nimi dělat.)

Málokterá vlastnost mladého člověka se na jeho dalším životě projevuje tak silně jako vnitřní kázeň. Kdo ji nemá, sotva vůbec dostuduje, protože nebude ochoten věnovat se studiu, tedy činnosti, která pro něj právě teď není zvlášť atraktivní. A když náhodou přece jen dostuduje, nebude v další své práci pracovitý a pečlivý, ostatně nebude takový ani ve svém osobním životě. Těžko si představit, že takový člověk povede život, který bychom označili jako úspěšný.

(Mimochodem: to ještě neznamená, že by jeho život nemohl být šťastný. Vzpomeňme na nejstaršího známého houmlesáka Diogena, který bydlel v sudu a působil prý tak šťastně, že vládce tehdejšího světa Alexandr Veliký prohlásil: kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych býti Diogenem. Ale lidí, kteří by po tomto druhu štěstí toužili, asi není moc.)



Stejně jako proti drilu a „vědomostem“, většina lidí má instinktivní odpor i proti kázni, disciplíně. Když tato slova slyšíme, většinou si zase vybavíme ten buzerplac v kasárnách. Nebo známý citát ze Švejka: „Ale disciplína na vojně musí být, jinak by si nikdo nedělal z ničeho nic. Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.' A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.“

Jenomže normální člověk se dnes s výchovou k disciplíně setká mnohem častěji při jiných příležitostech. Například když maminka říká svému pětiletému dítěti: „nesmíš chodit na ulici sám, počkej na mě, musíme se rozhlédnout na obě strany a přejít, až nic nepojede“. Většinou mu to bude říkat klidně a laskavě a zafunguje to; když se ale dítě bude stále chovat neopatrně, maminka asi zvýší hlas; a v krajním případě, když ani to nepomůže, nastoupí další stupeň sankcí - třeba i symbolické plácnutí na zadeček, které dítě nebolí, ale dá mu jasně najevo, že tady už končí legrace.

V zájmu dítěte je, aby na silnici dodržovalo nějaká pravidla, bez toho se neobejde. Rodič ho k tomu vede především laskavě a svou autoritou, to ve velké většině případů stačí. A stejně tak je v zájmu dítěte, aby dodržovalo pravidla hygieny, aby uklízelo, aby se učilo, aby se chovalo slušně, aby každou práci dělalo pořádně a tak dále. Ne že by se mu to vždycky líbilo, ale rozumný rodič nebo učitel ho k tomu dokáže vést většinou slušně a bez sankcí, nejspíš vlastním příkladem. Takové slušné a vlastně nenápadné přivádění mladého člověka k disciplíně je základem jeho výchovy.



Několikrát tady zaznělo slovo „sankce“, které jistě se slovem „disciplína“ souvisí – dokonce v angličtině jedním z významů slovesa „to discipline“ je „potrestat“ (Cambridge International Dictionary uvádí jako příklad větu „A senior civil servant has been disciplined for revealing secret government plans to the media.“).

Především děkujme pánubohu (i my, co v něj nevěříme), že už jsou na ústupu surové tělesné tresty. Ještě za mého dětství v 50. a 60. letech minulého století bylo skoro samozřejmé, že i malé děti doma dostávaly bolestivé výprasky na holou za každou pitomost a tělesné tresty ve školách byly taky běžné. Výprask jako zákonem stanovený a soudem uložený trest pro dospělé byl ve Velké Británii zrušen až v r. 1948, pak se ještě směl používat jako kázeňský trest pro odsouzené ve vězení – poslední byl udělen v r. 1962.

A to není nic proti krutému bití, které se běžně užívalo jako kázeňské tresty v armádě a v námořnictvu ještě v 19. století, často až ubití k smrti při „běhu uličkou“. Po postupném zrušení těchto surových „disciplinárních opatření“ se – ač se to někomu může zdát divné – ukázalo, že disciplína tím neutrpěla, ba právě naopak. Vojáci dělají svou práci dobrovolně a nejúčinnější sankcí za vážné porušení disciplíny je prostě to, že je z armády vyloučí.

A to je obecné ponaučení z historie: ústup od krutých trestů nevede k zhoršení disciplíny, ale naopak. V Anglii konce 18. století platil trest smrti za krádež věci dražší než 12 pencí, což bylo méně než denní výdělek dělníka, a přesto se kradlo.

Pokud jde o děti, nejlépe je k potřebné vnější i vnitřní disciplíně vychová člověk, kterého mají rády, ke kterému mají důvěru a který u nich má autoritu. A nejúčinnější sankcí za nedisciplinovanost je, když dítě u takového dospělého vidí nesouhlas se svým jednáním.

Samozřejmě, takováto sankce moc nefunguje od rodiče, který své děti bije, který se opíjí, který sám nedodržuje onu základní disciplínu každého slušného občana. Nefunguje ani u učitele, který nemá dostatečnou přirozenou autoritu a snaží se ji nahradit autoritou vynucenou křikem a tresty.

Ale pozor: to, že dítě má své rodiče nebo svého učitele rádo, že v nich vidí autoritu, ještě samo o sobě nestačí k tomu, aby bylo vychováváno k disciplíně. Výchova je aktivní činnost; k tomu, aby dítě poznalo – a taky se naučilo dodržovat - pravidla, která od něj v jeho dalším životě budou vyžadována, nestačí jen „být hodný“. Asi každý z nás zná rodiče, kteří jsou na své děti hodní a všechno jim dovolí – jen k té disciplíně je zrovna nevychovávají. Pak se stává, že ostatní lidé ty děti považují za „nevychované“.

Poznat a naučit se dodržovat pravidla, která od svých členů společnost vyžaduje, je pro každé dítě a vůbec pro každého člověka jednou z nejdůležitějších věcí. Zodpovědní rodiče, zodpovědní učitelé děti v tomto směru vedou, učí je rozumné disciplíně. Nechat dítě vyrůstat bez pravidel a pak ho na prahu dospělosti vypustit do světa, který je pravidel plný, je vůči němu (a taky vůči společnosti, ale hlavně vůči tomu dítěti) velice nezodpovědné. Jistě, nejsou tu jen rodiče a škola, jsou i jiné zdroje výchovy, například jiní lidé nebo literatura; a inteligentní dítě, i když k tomu není aktivně vedeno rodiči, většinou pravidla pozná a naučí se je dodržovat. Ale určitě není nad to, když rodiče a škola od malička vedou dítě k rozumné kázni, k dodržování pravidel, k pracovitosti, k zodpovědnosti a slušnosti.



Před zakončením tohoto blogu se ještě vrátím k těm výjimkám a k „nerozumné“ kázni. Jak už jsem řekl, existují i psaná nebo zvyková pravidla nebo příkazy nadřízených, kterými se slušný člověk řídit nemá. Rozhodnout mezi tím, kdy „má“ a kdy „nemá“, musí jakýsi přirozený mravní řád, který říká, co je správné a co nesprávné, a který ovšem dítěti taky musí vštípit jeho rodiče, učitelé, okolí, případně literatura.

Co má být obsahem mravního řádu, to je moc složitá věc, kterou tady samozřejmě nevyřešíme; ostatně každý člověk má svůj mravní řád trochu jiný, především podle toho, co mu předali jeho rodiče. Ale většina lidí se asi shodne, že není správné ubližovat jiným, například tím, že je zabijeme, týráme, že jim něco ukradneme, zničíme apod. Kdyby mělo dodržování kázně být s takovým přikázáním v rozporu, musí mravní řád nabýt vrchu nad kázní. Jen pozor na snahu relativizovat dodržování pravidel stylem „po jednom pivu můžeš jet, to nevadí“ nebo „finančáku platit nemusíš, stejně jsou to všechno zloději“ a v tomto duchu vychovávat děti. Mimo jiné by to vypovídalo o tom, jaký je náš mravní řád.



A na úplný konec?

Učit děti češtinu nebo matematiku je jistě náročné. Ale vštěpovat jim při tom soustavně a nenápadně i potřebu vnitřní a vnější kázně, korigované navíc mravním řádem, je ještě daleko náročnější. A nejméně stejně důležité, spíš ještě důležitější.

Vyžaduje to, aby učitelé byli opravdovými osobnostmi, s autoritou i charismatem. Abychom takové do škol dostali, nemohou být jejich platy tak mizerné, jako jsou dnes. Ne že by se za ty dnešní peníze lidé pro školství nenašli; jen těch osobností s autoritou a charismatem mezi nimi nebude tolik, kolik je třeba.