Islámábád je divné město.

Stavěli ho někdy na přelomu padesátých a šedesátých let na zelené louce, protože republika chtěla mít nebo potřebovala nové hlavní město.

Bylo vyprojektováno pro státní aparát a úředníky. Podle toho také vypadá. Bezbarvá masa pozvolna chátrajícího zdiva, kolem něco zeleně, spíš plevelu.

Několik naprosto stejných bloků, které se navíc označují i geografickými názvy. Tady se nebydlí ve čtvrtích, které se nějak nebydlí. Tady se bydlí třeba v G-1 nebo F-2.

Z orientu nemá v sobě sterilní Islámábád nic.

Nebýt tady pár vývařoven s dobrou kořeněnou pákistánskou kuchyní a několik dobře zásobených knihkupectví, nedá se tady vlastně dělat vůbec nic.

Před třemi lety jsem tuhle nezapomenutelně příšernou metropoli navštívil a jakožto novináři na výzvědách mi to nedalo,abych nenavštívil aspoň jedno místo. Už tehdy známé tím, že se v něm, jak by se řeklo českou literární řečí, „scházejí divné existence.“

Červenou mešitu. O té agentury píší, že leží v centru města, což je poněkud nepřesné, protože Islámábád žádné centrum nemá.

Nicméně leží v zastavěné oblasti a skoro byste ji minuli. Samotná mešita není moc velká, masivní je pouze budova islámské školy v zadní části komplexu.

Zle jsem ale pochodil. U vchodu se na mě zlostně vrhli nevrlí hlídači s holemi, vyškubli mi novinářský průkaz a strkali mě dovnitř.

Pak se kolem mě vystřídali další důležitě a zároveň nepřátelsky se tvářící osoby. Posadili mě v místnosti na židli a nechali půl hodiny sedět.

Pak přišel zřejmě pověřený vyjednavač. Proč jsem prý přišel, proč chci s někým mluvit, proč chci vidět mešitu a tak. A ať ukážu pas.

Po chvíli se vrátil a že prý mám zmizet. Západní novináři prý zkresleně informují o islámu a tím podporují válku proti němu. Dva hlídači s holemi mne znovu vyprovodili strkáním, ve finále i šťouchancem jedné z holí.

Pas mi vrátili nebo ho spíš po mě hodili, novinářský průkaz ne.

V islámském světě jsem toho objel hodně, ale takhle mi tam náladu nikdy předtím ani potom nezkazili.

V Turecku mne zatkla armáda, v jižním Libanonu hlídka Hizballáhu, v Saúdské Arábii letištní ochranka. V Afghánistánu jsem kvůli poruše auta zůstal v noci viset v černočerné tmě na cestě, proslulé útoky zlodějských band. V Iráku jsme na vlastní uši slyšel výbuch auta se sebevražedným atentátníkem.

Ale na nic z toho nebyla vzpomínka tak otravná jako na agresivní vousáče z islámábádské Červené mešity. Ačkoliv drtivá většina Islámábáďanů samozřejmě militantní názory osazenstva této mešity, které vzývalo Taliban a Al-Káidu, nesdílí. Na už tak malých sympatiích k městu mi to ale rozhodně nepřidalo.

Kdoví. Možná, že když tenhle týden pákistánská armáda vzala mešitu útokem a proměnila část komplexu ve vypálené a vystřílené ruiny, tak tam ten můj průkaz třeba někde v nějakém archívu ležel.

Nebo pořád leží, i když vůdci mešity jsou buď mrtví nebo zatčení.

Nejsem pomstychtivý ani škodolibý, ale když jsem viděl fotky dobytého svatostánku a rozprášených militantů, nedá mi to a při vzpomínce na vlastní zkušenost s „personálem“ si nemůžu neříci:

Dobře vám tak, hoši.