Miroslav Štěpán zemřel. Už předtím jsem na něj vzpomínal docela často.

Bydlím v domě, který se nachází vzdušnou čarou asi padesát metrů od vily, kde on sám žil někdy do roku 1990. Nebo než ho zavřeli, to už si přesně nepamatuji (dnes tam žije herec Jan Potměšil). Kolem vily chodím dolů do Braníku na trojku na tramvaj a občas si vzpomenu, co dával na večírcích k dobru další herec Jiří Bartoška.

Někdy na začátku roku 1989 - v době hysterie režimu kolem Několika vět - se snažil Štěpána přesvědčit, že by měl začít dialog s opozicí a ne pořád jen někoho mlátit po hlavě. Vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze mu odpověděl mávnutím ruky: „Hele, Jirko, neblbni. Já sem rád, když přijdu večer domů, natáhnu si tepláky a dívám se na satelit.“

Jeho druhý slavný výrok zaznamenal ruchový mikrofon na zasedání Lidových milic v „Pakulu“ (pro ty, kteří by náhodou nevěděli – tak se říkávalo Kongresovému centru, dříve to byl Palác kultury). Milicionáři tam hlasovali o přijetí tvrdších opatření vůči antisocialistickým živlům a narušitelům pořádku (tedy proti demonstrantům na Václaváku) a kupodivu to nedopadlo jednohlasně. Jakýsi podivín hlasoval proti.

Štěpán vstal a říká komusi: „Zjisti mi, kdo to je. Toho vola bych rád viděl.“

V roce 1989 mi bylo dvacet a stejně jako řadu mých vrstevníků mě štval Štěpán „ze všech těch nahoře“ nejvíc. Dnes si říkám proč. Samozřejmě. Byl to nařvaný funkcionář, agresívní. Bylo na něm vidět, že by si sám nejraději stoupl mezi ty esenbáky se štíty přímo na ulici a mlátil do lidí pendrekem, tahal je po dlažbě a pak urážel při výsleších na služebně.

Ale hlavně – byl mladý. Biľakové, Jakešové a Husákové byli pozůstatky roku 1968, tehdy už pomalu odeznívající generace. Štěpán byl čtyřicátník, před kterým se rýsovala perspektiva desetiletí u moci. Biľaka a Husáka si pamatuji hlavně z dětských let, Štěpána až jako dospělý. Asi proto se mi hnusil víc.

Kdyby z nějakého důvodu listopad nepřišel (třeba kdyby Michail Gorbačov padl dřív a konzervativci v Moskvě celý Východ ukočírovali), Štěpán by se asi stal generálním tajemníkem ÚV KSČ. Hrozná představa.

Místo toho šel jako jediný z nejvyššího vedení do basy, takže pak vznikla jeho rozhořčená kniha Vězeň sametové revoluce. Někdo si možná ještě vzpomene, čím se národ bavil poté, co Štěpána zatkli krátce před Štědrým dnem v roce 1989. Jakeš ho bránil proti nařčením na sjezdu SSM a prohlásil: „Štěpán tady sedí a bude tady sedět, protože není žádnej zloděj.“

Namyšlenost, nabubřelost a arogance mu zůstaly i do pozdního věku. Vězení ho nezměnilo. Před dvěma lety v rozhovoru pro týdeník Ekonom řekl, že teď pracuje pro česko-čínskou obchodní a průmyslovou komoru, ale už nebude takový vůl, aby něco dělal zadarmo jako dříve.

Nebude, o víkendu má pohřeb.