Povstanou po Maďarsku otroci i v Česku?
Úsvit, Dělnická strana sociální spravedlnosti a nejexotičtější postavy z Hlavu vzhůru se spojily do jedné strany, která ve volbách dostala hlasy pětiny voličů a skončila třetí. Hrozný sen.
Takhle nějak dopadly skutečné volby v Maďarsku. Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik) dostalo při třiašedesátiprocentní účasti jedenadvacet procent hlasů. Skoro o pět více než při minulých volbách a šéf strany Gábor Vona prohlásil, že příště chtějí vyhrát.
V úvodu jsem tři různá česká seskupení spojil dohromady pro představu, jaké názory Jobbik zhruba reprezentuje. Obnova trestu smrti, skoncování s diktátem nadnárodních institucí včetně zločinecké Evropské unie (podle Jobbiku jsou Maďaři jejími otroky). Romy, Židy a homosexuály poslat někam za ostnaté dráty, zahraniční investory vykázat za hranice.
A pohladit duši všech neúspěšných a frustrovaných, kterým agresivita a nenávist v programu Jobbiku pomáhá si ulevit. Něco jako vzpoura otroků.
Kdo čekal, že to bude krátkodobý hit na jednu sezónu a pak upadne v zapomnění, mýlil se. Pro srovnání: Jobbik dostal o 0,01 procenta více hlasů než loni u nás vítězní sociální demokraté.
Maďarsko je samozřejmě trochu jiné než Česko. Vztahy většiny s romskou menšinou jsou tam ještě horší, Romové jsou v Maďarsku více segregováni a separováni. Antisemitismus má v Maďarsku větší tradici a oslovuje větší část společnosti než je tomu u nás (slušní Maďaři, kteří umějí česky a čtou tyto řádky, prominou, ale je to prostě tak).
V Česku takovou sílu s takovým počtem hlasů zatím nemáme, ale je dobré vědět, jak se „to“ stalo v Maďarsku. Korupce, lži politiků o hospodářském stavu země a série skandálů vedla ke zhoršení životní úrovně mnoha Maďarů a ke vzestupu Jobbiku v roce 2010.
Když tradiční strany opakovaně selžou a znedůvěryhodní se, nastává čas Jobbiků a jim podobných. Jako poslední naděje pro ty, které všichni ostatní zklamali. To platí i pro Česko. Politici tady dávají tučné odměny svým milenkám, mají prsty v pochybných privatizacích, přihrávají zakázky spřáteleným firmám, nevidí nic divného na střetu zájmů v politice a byznysu, zneužívají dotace.
Zatím to vede jen k úspěchu politiků, kteří zdůrazňují, že vlastně nejsou politici a když se jimi stanou, chtějí politiku dělat jinak. Jobbik je stranou, která jí chce dělat ještě jinačeji.
Po tom, co se v české politice a byznysu (jedno od druhého kolikrát už nelze rozeznat) odehrálo a odehrává je vlastně skoro zázrakem, že tu ještě žádný český Jobbik – sebevědomý a sílící – nemáme.
Ano, Maďarsko je jiné než Česko, ale ne zas tolik, aby pětina hlasů pro takovou partaj nebyla pro nás varováním. Ostatně i na Slovensku uspěl před několika měsíci ve volbách Marián Kotleba, který je zase tamní obdobou Jobbiku. Tihle politici a strany bývají pro zklamané lidi posledními, na které obracejí s nadějí, když všichni ostatní ji nesplnili.
Takhle nějak dopadly skutečné volby v Maďarsku. Hnutí za lepší Maďarsko (Jobbik) dostalo při třiašedesátiprocentní účasti jedenadvacet procent hlasů. Skoro o pět více než při minulých volbách a šéf strany Gábor Vona prohlásil, že příště chtějí vyhrát.
V úvodu jsem tři různá česká seskupení spojil dohromady pro představu, jaké názory Jobbik zhruba reprezentuje. Obnova trestu smrti, skoncování s diktátem nadnárodních institucí včetně zločinecké Evropské unie (podle Jobbiku jsou Maďaři jejími otroky). Romy, Židy a homosexuály poslat někam za ostnaté dráty, zahraniční investory vykázat za hranice.
A pohladit duši všech neúspěšných a frustrovaných, kterým agresivita a nenávist v programu Jobbiku pomáhá si ulevit. Něco jako vzpoura otroků.
Kdo čekal, že to bude krátkodobý hit na jednu sezónu a pak upadne v zapomnění, mýlil se. Pro srovnání: Jobbik dostal o 0,01 procenta více hlasů než loni u nás vítězní sociální demokraté.
Maďarsko je samozřejmě trochu jiné než Česko. Vztahy většiny s romskou menšinou jsou tam ještě horší, Romové jsou v Maďarsku více segregováni a separováni. Antisemitismus má v Maďarsku větší tradici a oslovuje větší část společnosti než je tomu u nás (slušní Maďaři, kteří umějí česky a čtou tyto řádky, prominou, ale je to prostě tak).
V Česku takovou sílu s takovým počtem hlasů zatím nemáme, ale je dobré vědět, jak se „to“ stalo v Maďarsku. Korupce, lži politiků o hospodářském stavu země a série skandálů vedla ke zhoršení životní úrovně mnoha Maďarů a ke vzestupu Jobbiku v roce 2010.
Když tradiční strany opakovaně selžou a znedůvěryhodní se, nastává čas Jobbiků a jim podobných. Jako poslední naděje pro ty, které všichni ostatní zklamali. To platí i pro Česko. Politici tady dávají tučné odměny svým milenkám, mají prsty v pochybných privatizacích, přihrávají zakázky spřáteleným firmám, nevidí nic divného na střetu zájmů v politice a byznysu, zneužívají dotace.
Zatím to vede jen k úspěchu politiků, kteří zdůrazňují, že vlastně nejsou politici a když se jimi stanou, chtějí politiku dělat jinak. Jobbik je stranou, která jí chce dělat ještě jinačeji.
Po tom, co se v české politice a byznysu (jedno od druhého kolikrát už nelze rozeznat) odehrálo a odehrává je vlastně skoro zázrakem, že tu ještě žádný český Jobbik – sebevědomý a sílící – nemáme.
Ano, Maďarsko je jiné než Česko, ale ne zas tolik, aby pětina hlasů pro takovou partaj nebyla pro nás varováním. Ostatně i na Slovensku uspěl před několika měsíci ve volbách Marián Kotleba, který je zase tamní obdobou Jobbiku. Tihle politici a strany bývají pro zklamané lidi posledními, na které obracejí s nadějí, když všichni ostatní ji nesplnili.