"Hledím na svůj někdejší život jako na vzdalující se ostrov," uvažoval francouzský dramatik a básník Paul Claudel o tom, co prožil před lety a jak to vidí dnes.

Na tuhle jeho větu jsem si vzpomněl v posledních pěti letech dvakrát. Při dvacátém výročí listopadu v roce 2009 a teď znova při pětadvacátém výročí.

17. listopadu jsem se shodou nejrůznějších okolností ocitl v čele onoho průvodu, který dostal nakládačku na Národní třídě. Jaké to tenkrát bylo, jsem se pokusil sepsat v blogu před pěti lety a nechci o tom psát znovu. Myslím si, že to nikoho už moc nezajímá a pokud ano, může si to přečíst tady.

Když dnes procházím Národní třídou, většinou si na 17. listopad nevzpomenu. Když ano, vždy mi to připadá, že je to tak dávno, že to snad ani nemohlo být tady. Odtud ten vzdalující se ostrov.

Nesdílím názor Václava Klause, že se vracíme před listopad 89 (viz exprezidentovo středeční vystoupení v Evropském parlamentu), ani že prožíváme nejhorší krizi od listopadu či něco podobného. Jen prostě máme řadu problémů, stejně jako je mají jiné státy a neumíme je všechny vyřešit, stejně jako skoro všechny ostatní státy.

Za pozornost ale stojí proměna některých lidí. Kteří tehdy - před pětadvaceti lety - hlásali svobodu a demokracii a jejich další kariéra je zavála do názorů, které jsou spíš opačné.

Chápu, že řada čtenářů má asi zpráv o Miloši Zemanovi plné zuby. Někomu vadí, že je ho všude plno, někomu vadí, co říká a jak se chová, jiní jsou alergičtí na kritiku jeho osoby v médiích. Co se mě týká, mně vadí první a druhý bod.

Ale nedá mi to. Vzpomínám si, jak jsme s kamarádem poslouchali Miloše Zemana na Letenské pláni 25. listopadu. Vlastně už to nebylo na pláni. Odešli jsme dřív a procházeli kolem Laterny Magiky na Jungmannově náměstí, kdy byla v sídle Občanského fóra obrazovka a lidé ji mohli sledovat z ulice.

Zrovna mluvil Zeman – a skvěle. V číslech a bodech, za kým Československo v čem zaostává. Těžko říci, odkud ta čísla a pořadí bral, ale byl to možná jeden z nejlepších tribunových listopadových projevů.

Bylo to den poté, co předsednictvo ÚV KSČ v čele s Jakešem složilo funkce a kdy opadlo napětí z toho, že to třeba nedopadne a že obušky a policejní antony do ulic ještě někdy mohou vrátit (dnes je to legrační, protože víme, že vzhledem k situaci v celé Evropě komunisté i v Československu prostě museli skončit, ale zpětně se věci vždy jeví jednodušeji než ve chvílích, kdy se dějí). Pochvalovali jsme si, jak je ten Zeman "dobrej" a že by měl dostat nějakou důležitou funkci, připočítávali jsme mu k dobru i dřívější článek v Technickém magazínu.

I v roce 1990 patřily Zemanovy projevy ve Federálním shromáždění (ano, tehdy to lidé v TV minimálně do červnových voleb docela sledovali, včetně mě) k těm nejlepším.

Jestliže tedy mluvím o 17. listopadu jako o vzdalujícím se ostrovu a připadá mi, že dnešní Národní třída nebyla tou, kterou byla tenkrát, tak totéž platí o Miloši Zemanovi. Byl to vůbec tento Miloš Zeman? Když vidím a slyším dnešního Zemana, tak to jsou opravdu hodně vzdálené ostrovy.

Utěšovat se můžeme tím, že není sám. Současný maďarský premiér Viktor Orbán je na tom podobně, ne-li hůře. V roce 1989 stál jako předák nově založeného Svazu mladých demokratů v čele hnutí, které žádalo radikální a naprostý rozchod s komunismem.

Mluvil plamenně – a také skvěle – před 200 tisíci lidmi na náměstí před budovou parlamentu, když Maďaři po letech s pietou pohřbívali Imre Nagye, popraveného po povstání v roce 1956.

"Pokud budeme důvěřovat naší síle, ukončíme komunistickou diktaturu, budeme schopni zvolit demokratickou vládu a začít okamžitě jednání o odchodu ruských vojsk," volal Orbán 16. června 1989 a význam pohřbu Nagye přirovnával k návštěvě papeže Jana Pavla II. V Polsku.

Dnešní Orbán toho tehdejšího nepřipomíná skoro v ničem. Má autoritářské sklony, hovoří o konci liberální demokracie, stal se z něj největší Putinův spojenec v Evropské unii, americká vláda na jemu blízké lidi uvaluje sankce. Omezuje pravomoci ústavního soudu, nezávislost médií, mění volební systém ve prospěch své strany.

Jenže vzdálené ostrovy jsou tak trochu i celé Česko a celé Maďarsko, současné a tehdejší. Soudě podle toho, že Zeman a Orbán jsou dnes tak populární.