Začnu Bushem, ale nebojte se, na toho Zemana také dojde.

V nehostinném sídle bagdádského premiéra – obehnaného střílnami, strážními věžemi, ostnatými dráty a obrněnými transportéry – se včera konala opravdu zajímavá schůzka.

Poprvé od islámské revoluce v roce 1979, tedy od pádu prozápadního šáha a nástupu naopak nekompromisně protizápadního Chomejního, oficiálně a neutajeně jednaly delegace Íránu a Spojených států.

Mluvili spolu sice jen velvyslanci, ale ti měli samozřejmě patřičné instrukce shůry a v obou případech požehnání z nejvyšších míst.

Potřeba se domluvit nakonec tedy Američany dotlačila k tomu, aby si sedli za stůl se soupeřem, jehož zájmy a cíle jsou na Blízkém východě většinou přesně opačné a který si budoucnost regionu představuje úplně jinak než Spojené státy.

Americké ministerstvo zahraničí už několik let konstatuje, že Írán je největším sponzorem terorismu ve světě. Podporuje Hizballáh, palestinské skupiny a další organizace v islámském světě, které rozhodně nesdílejí s USA stejné zájmy a jak se v posledních letech módně říká hodnoty.

Takže máme–li to brát vážně, Bushova administrativa vlastně včera podle toho, co dosud tvrdila, udělala tak trochu ústupek teroristům nebo dokonce vyjednávala s teroristy.

Vláda toho Bushe, kterého nemálo Američanů a i Evropanů považuje naopak za politika, který jako jeden z mála jedná s teroristy rázně.

Podobné to bylo i se Sýrií.Bush kritizoval předsedkyni Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiovou za její cestu do Damašku. Řekl něco v tom smyslu, že není v souladu s jeho tvrdou politikou vůči této zemi, která také stále figuruje na americkém seznamu zemí podporujících terorismus.

Ale div se světě, za pár na summitu v Egyptě jednala se syrským ministrem zahraničí Condoleezza Riceová !

Vždy jsem považoval za populistické a patetické tvrzení o tom, že s teroristy se nesmí nikdy vyjednávat a že vyjednávání je ústupek. Řekl bych, že mne v tom teď Bush, Riceová a další utvrzují.

Moralizovat o tom, že nikdy nelze podat ruku lidem, kteří na ní mají krev, si může dovolit jen ten, kdo nikdy nestál před odpovědností vyřešit nějaký násilná konflikt, pokusit se zabránit dalšímu násilí a zachránit další životy.

Mířím známý projev Miloše Zemana v předvečer invaze do Afghánistánu v roce 2001. Tehdy jsem se podivoval nad tím, že i hodně svých skalních kritiků, kteří mu nikdy nemohlo přijít na jméno, si náhle získal větou „S teroristy se nevyjednává, s teroristy se bojuje.“

Ne že bych si naivně myslel, že se lze dohodnout s Al-Káidou. To si v jejím případě nemyslím ani dnes. Vadila mi plošnost toho tvrzení, že nikdy, nikde a s nikým a teatrální exhibicionismus, kterým to český premiér doprovázel.

Jak jednoduché, zásadové a etické, že ? Jenže z křesla před televizí nebo za klávesnicí počítače je jednoduché být takto rozhodný a mravný, ale jsou zkrátka situace, kdy to jinak nejde.
Podívejme se na takové Severní Irsko. Tony Blair zariskoval, nabídl Irské republikánské armádě jednání a – uspěl. Bomby a střílečky v Belfastu, londýnské City a jinde jsou už minulostí.

A dalšími příklady bychom mohli pokračovat.

Až se zase někde někdo bude hrdinně a odhodlaně bít v prsa, jak je nemorální mluvit s tímhle nebo támhletím, protože je to terorista nebo pomáhá teroristům a ústupek je slabost, nebude od věci se zeptat, jaké má on sám s podobnými dilematy a řešením problémů souvisejících s terorismem zkušenosti.