Proč se multimilionáři uchylují k charitě?
Inu, nejprostší vysvětlení bývá, že si tím jen chtějí vylepšit svůj obraz v očích široké veřejnosti. Mnozí jistě ano. Myslím si, že to ale neplatí obecně.
Média informovala o loňské iniciativě amerických miliardářů Warrena Buffetta a Bila Gatese, kteří začínají rozdávat většinu svého majetku na dobročinné účely, a vyzývají k tomu i ostatní bohatce. Přinejmenším u nich jsem si jist, že jejich motivy jsou hlubší. Vyplývají podle mne z jejich vnitřního nesouhlasu s tím, co zažívají na vlastní kůži: jak nespravedlivý může být trh tam, kde někomu poskytne příležitost k rychlému, až zázračnému, zbohatnutí, zatímco jiného na místě ožebračí.
Tuto vlastnost regulace zprostředkované trhem znají všichni, kdo někdy hráli hru byznys (v modernější verzi monopoly): jakmile se hromádka peněz a majetku začne hromadit u jednoho z hráčů, tak nepřestane růst, dokud nejsou všichni ostatní hráči na mizině. V teorii se tomu říká centrifugální a centripetální efekt tržní regulace: zatímco bohaté táhne ještě více ke středu, ty chudší nezadržitelně odstřeďuje na samotný okraj.
Civilizované země dokázaly v historii tento efekt tržní regulace relativně účinně omezovat prostřednictvím daní a veřejných rozpočtů, jinak řečeno státním přerozdělováním. Rovnovážného stavu mezi regulační silou trhu a národního státu dosáhly například západoevropské země ve „zlatých“ šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Pak ale nastoupily globalizace a s ní svázaná neoliberální doktrína. Důsledky zažíváme v národním i globálním kontextu: nůžky mezi chudými a bohatými se rozevírají, hospodářská nejistota širokých vrstev vede k politickým turbulencím a nejistotám.
Již zmínění dva miliardáři si uvědomili, že tato vývojová trajektorie není udržitelná. Poněvadž globální vládnutí neexistuje, národní státy jsou v době ekonomické globalizace stále bezmocnější a jejich svědomí jim nedalo, rozhodli se alespoň za sebe samotné vytvořit náhradní kanály přerozdělování. Budiž jim za to vzdán hold.
Nicméně problém tím jen zadržují, ale neodstraní. Jak napsal už před deseti lety ve své známe knize, jedné z posledních zpráv Římského klubu „Kapacity vládnutí“ izraelský profesor veřejné politiky Yehezkel Dror, buď se lidstvo naučí ovládnout trh a vládnout si globálně, nebo utone v sérii krizí, proti nimž byly ty, které jsme zažívali v minulém století, spíše nedělní promenádou. Bohužel, jeho odhad kapacit lidstva svědčí více ve prospěch té druhé alternativy…
Upravená verze tohoto příspěvku vyšla pod názvem „Mecenášství? Náhradní kanály přerozdělování“ v čísle 26-27 týdeníku EKONOM z 30.6. – 13.7. 2011 na straně 15.
Média informovala o loňské iniciativě amerických miliardářů Warrena Buffetta a Bila Gatese, kteří začínají rozdávat většinu svého majetku na dobročinné účely, a vyzývají k tomu i ostatní bohatce. Přinejmenším u nich jsem si jist, že jejich motivy jsou hlubší. Vyplývají podle mne z jejich vnitřního nesouhlasu s tím, co zažívají na vlastní kůži: jak nespravedlivý může být trh tam, kde někomu poskytne příležitost k rychlému, až zázračnému, zbohatnutí, zatímco jiného na místě ožebračí.
Tuto vlastnost regulace zprostředkované trhem znají všichni, kdo někdy hráli hru byznys (v modernější verzi monopoly): jakmile se hromádka peněz a majetku začne hromadit u jednoho z hráčů, tak nepřestane růst, dokud nejsou všichni ostatní hráči na mizině. V teorii se tomu říká centrifugální a centripetální efekt tržní regulace: zatímco bohaté táhne ještě více ke středu, ty chudší nezadržitelně odstřeďuje na samotný okraj.
Civilizované země dokázaly v historii tento efekt tržní regulace relativně účinně omezovat prostřednictvím daní a veřejných rozpočtů, jinak řečeno státním přerozdělováním. Rovnovážného stavu mezi regulační silou trhu a národního státu dosáhly například západoevropské země ve „zlatých“ šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Pak ale nastoupily globalizace a s ní svázaná neoliberální doktrína. Důsledky zažíváme v národním i globálním kontextu: nůžky mezi chudými a bohatými se rozevírají, hospodářská nejistota širokých vrstev vede k politickým turbulencím a nejistotám.
Již zmínění dva miliardáři si uvědomili, že tato vývojová trajektorie není udržitelná. Poněvadž globální vládnutí neexistuje, národní státy jsou v době ekonomické globalizace stále bezmocnější a jejich svědomí jim nedalo, rozhodli se alespoň za sebe samotné vytvořit náhradní kanály přerozdělování. Budiž jim za to vzdán hold.
Nicméně problém tím jen zadržují, ale neodstraní. Jak napsal už před deseti lety ve své známe knize, jedné z posledních zpráv Římského klubu „Kapacity vládnutí“ izraelský profesor veřejné politiky Yehezkel Dror, buď se lidstvo naučí ovládnout trh a vládnout si globálně, nebo utone v sérii krizí, proti nimž byly ty, které jsme zažívali v minulém století, spíše nedělní promenádou. Bohužel, jeho odhad kapacit lidstva svědčí více ve prospěch té druhé alternativy…
Upravená verze tohoto příspěvku vyšla pod názvem „Mecenášství? Náhradní kanály přerozdělování“ v čísle 26-27 týdeníku EKONOM z 30.6. – 13.7. 2011 na straně 15.