Česká ústava praví, že občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Zdravotnické reformy současné vlády ovšem literu Listiny základních práv a svobod jednoduše ignorují.

Česká vláda se o prostředky na péči o zdraví nestará s péčí řádného hospodáře. Velká část peněz vybraných od samotných občanů mizí v předražených a nefunkčních projektech (viz odpískaný dvoumiliardový projekt zdravotních karet IZIP politiků-podnikatelů ODS). Kvůli selhávající státní regulaci si těmito veřejnými prostředky mastí kapsy farmaceutické firmy a lékárny. V privatizaci a při přestavbách nemocnic či v nákupech zdravotnické techniky je korupce a klientelismus spíše pravidlem než výjimkou. Příspěvek státu na zdravotní pojištění dětí a důchodců (723 Kč na osobu měsíčně) je výrazně nižší než reálné náklady na péči o ně.

Nynější vlna úmrtí na metylalkohol ukazuje, že kvůli selhávání státu v oblasti zdravotní prevence, kontroly a postihu nelegálních způsobů výroby a distribuce alkoholu a jiných drog předčasně vyhasínají i lidské životy. Prostředky ministerstva zdravotnictví na programy podpory zdraví a prevence nemocí od začátku 90. let minulého století kontinuálně klesaly z řádu několika set miliónů (tehdejších) korun až k (dnešní) nule. V posledních letech vláda také výrazně omezila síť hygienických stanic a počet pracovníků hygienické služby.

Místo aby se vláda ke všem těmto problémům postavila čelem, rozhodla se obírat samotné občany. Zavedla „regulační“ poplatky, které samy o sobě balancují na hraně ústavy. Letos prosadila přijetí nového Zákona o zdravotních službách, který nově rozlišuje „standardní“ a „nadstandardní“ zdravotní péči. Za tu nadstandardní si budeme muset platit ze svého (budeme-li na to ovšem mít). A pustila se do omezování zdravotní péče, na kterou jsou lidé po léta zvyklí. Přestože hlasitě protestují Svaz pacientů, Asociace českých a moravských nemocnic i lékařské odborné společnosti, ministerstvo zdravotnictví za pomoci zdravotních pojišťoven prosazuje plán na zrušení celých nemocnic i jednotlivých oddělení, celkem plných 10 000 lůžek. Jen v loňském roce jich bylo zrušeno už 1883.

Ministerstvo zdravotnictví tím rezignovalo na svoji roli regulátora sítě zdravotnických zařízení. Alibisticky přeneslo tuto odpovědnost na zdravotní pojišťovny. Ty však nemusejí – a vlastně ani nemohou – sledovat kritérium dostupnosti péče na území, v němž operují. Nyní nechává například Všeobecná zdravotní pojišťovna celá oddělení i malé nemocnice v nejistotě, zda s nimi od příštího roku vůbec uzavře nové smlouvy. Takže některé nemocnice i ordinace se mohou již za čtvrt roku ocitnout tak říkajíc „na dlažbě“. Většina lidí zatím vůbec netuší, že se hraje o to, zda budou od příštího roku chodit ke svému lékaři, do své nemocnice nebo se budou muset vypravit na celodenní výlet do jiného města (budou-li na to ovšem mít).

Je ovšem nutno přiznat, že reformátoři se nevyhýbají ani Praze. Například v pražské Nemocnici Na Bulovce má být zrušeno její pediatrické oddělení. Oddělení, na kterém bylo před lety léčeno - a nakonec vyléčeno - i moje dítě. Pozor: stane-li se tak, bude to za vysokou cenu – za cenu budoucího ohrožení zdraví našich dětí. I těch dosud nenarozených.

Zvu vás na besedu s občany na toto téma, která se bude konat v úterý 18. 9. od 18 hodin v Infocentru ČSSD, Zenklova 27, Praha 8. Vyšlo v srpnovém čísle časopisu Osmička. Aktualizováno.