V neděli 31.5. odpoledne jsem na tomto serveru uveřejnil blog „Volební manažer Březina zasahuje“.Posteskl jsem si v něm, že porušil pravidlo rovného přístupu zájemců o profily kandidátů ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu na oficiálním webu této strany tím, že na ní, na rozdíl od ostatních kandidátů, odstranil odkazy na moji osobní webovou stránku (http://martinpotucek.cz) a na můj blog (na kterém se právě nalézáte). Následovala nejen živá a zajímavá diskuse blogerů, ale nakonec i náprava ze strany pana Březiny: dnes, v pondělí 1.6. kolem jedné odpoledne, když jsem kliknul na onu stránku, už se tam ty odkazy znovu objevily. Ve snaze nedezinformovat další čtenáře tohoto blogu jsem se proto rozhodl jej okamžitě stáhnout. Tím jsem se nevědomky (to mne ale vůbec neomlouvá) dopustil prohřešku proti Kodexu blogera, který takový postup nepřipouští. Omlouvám se všem, kteří se diskuse k původnímu blogu zúčastnili, a pokusím se tuto chybu alespoň částečně napravit tím, že
- uveřejním původní blog v plném znění;
- vyjádřím se k jeho obsahu a k hlavním tématům navazující diskuse.


Volební manažer Březina zasahuje (uveřejněno 31.5., staženo 1.6.)

Usilovat o zvolení do Evropského parlamentu ze 14. místa kandidátky není jednoduché. Potřebujete preferenční hlasy a potřebujete jich mnoho. Na ulici, ve vlaku, v podchodu metra nebo dopisem můžete oslovit desítky, stovky lidí, kdežto prostřednictvím elektronických sítí tisíce, možná desetitisíce. Pokud nejste známou celebritou, jste tudíž závislý především na Internetu. Na volebním webu ČSSD (http://www.eu.cssd.cz) figuruje odkaz na webovou stránku u tří a na blog u pěti kandidátů této strany. Před časem jste tam mohli narazit také na moji webovou stránku a na můj blog. Dnes už nemůžete.

Ve svém blogu "Proč kandiduji do Evropského parlamentu?" z 11.5. na serveru aktualne.cz jsem totiž mezi několika důvody, proč kandiduji, uvedl - cituji: „Protože nechci, aby Evropský parlament byl jen útočištěm ambiciózních politických rychlokvašek či odkladištěm vysloužilých politiků a partajních aparátníků. Zaslouží si hlubší vědecké poznání problémů soudobých společností a možností jejich řešení. Potřebuje více akademiků.” Volební manažer Karel Březina dospěl, jak mi později na můj dotaz sdělil, k závěru, že tato formulace se nepatřičně dotkla některých vysoce postavených kandidátů této strany. Rozhodl se proto, že odkaz na moji webovou stránku a blog z volebního webu ČSSD odstraní. Bez mého vědomí a souhlasu tak i učinil. Když jsem na to po čase náhodou sám přišel, kontaktoval jsem jej a ujistil, že tato formulace se netýká žádné konkrétní osoby, kandidátky žádné politické strany, a dokonce ani ne pouze samotné České republiky. Poukazuji na personální bídu politických stran, která se odráží i v nízké prestiži těchto stran i politiků mezi lidmi po celé Evropě. Požádal jsem jej, aby příslušné odkazy vrátil na své původní místo. Odpověděl mi, že si to ještě rozmyslí. Neučinil nic.

Ta formulace jistě není dokonalá. Nedokáže například zabránit tomu, aby v ní někdo nehledal sám sebe. Zavdává to ale důvod k administrativnímu omezování viditelnosti jednoho z dvaceti devíti kandidátů ČSSD na Internetu ve volné soutěži myšlenek, programů a koncepcí – a tím i ke snižování jeho šancí na volební úspěch? Navíc, dochází-li k tomu přímo na půdě politické strany, která má, z pohledu její bohaté historie zajisté právem, ve štítu vepsány hodnoty lidské emancipace, svobody a rovnosti příležitostí?

Vyjádření k obsahu blogu a k navazující diskusi (1.6.)
Formulace, která pobouřila některé další kandidáty na kandidátce ČSSD, je skutečně jednostranně vyhrocená. Dnes bych ji přepsal takto: „Protože chci, aby v Evropském parlamentu pracovalo co nejvíce kompetentních a erudovaných odborníků a objevovalo se v něm co nejméně ambiciózních politických rychlokvašek, vysloužilých politiků či partajních aparátníků.”

Má-li podle volebního zákona politická strana právo určovat pořadí kandidátů na své kandidátce a právo vést svoji volební kampaň, má i jednotlivý kandidát právo na svoji individuální volební kampaň, pokud má naplnit svoje právo usilovat o preferenční hlasy voličů, které mu tento volební zákon nabízí. Jiná řešení jsou kontradiktorická: strana nemůže vést kromě své kampaně ještě individuální volební kampaně za všechny své kandidáty; preferenční hlasy by ve volební soutěži ztratily smysl, pokud by o ně nemohl kandidát usilovat individuálně.

Nesouhlasím s názorem, že jsem udělal chybu tím, že jsem „nepral špinavé prádlo doma“, uvnitř dané politické strany. Jednak jsem se o to tak jako tak pokoušel a zveřejnit ten problém jsem se rozhodl, až když se vnitřní mechanismy nápravy ukázaly jako neúčinné. Dále, a to je myslím ještě vážnější argument, politické strany jsou podle naší ústavy významnými zprostředkovatelkami vůle nás, občanů. V reprezentativní demokracii mají obrovskou moc, nemohou se tudíž tvářit jako soukromoprávní subjekty a musí být pod dohledem veřejnosti právě tak jako veřejně činné fyzické osoby. Pokud bychom je ponechali jen sobě samým, přirozeně a zřejmě i rychle by degenerovaly do podoby uzavřených mocenských klik. Naopak, veřejný dohled jim prospívá, neboť podporuje jejich sebereflexi a kultivaci.

Kandidátky do voleb sestavují vedoucí politické orgány politických stran. Hraje tam roli jak neformální rozložení sil mezi hlavními členy vedení, tak i formalizované mechanismy výběru. V případě ČSSD může kandidáty nominovat jak vedení, tak jednotlivé krajské organizace. Pokud je mi známo, tak krajské reprezentace mají v této straně velké slovo. Tyto mechanismy dávají jen malou šanci na umístění na předních, tzv. volitelných, místech kandidátům bez politické příslušnosti.

Myslím, že svůj osobní volební program jsem formuloval veskrze pozitivně (viz http:www.martinpotucek.cz). Negativně jsem se, to je pravda, vymezil typově vůči těm, kteří staví své ambice především na své kariéře, vytvořeném zázemí a kontaktech uvnitř politické strany. To je jistě zjednodušující schéma – viz případ mého kolegy z fakulty doc. Jiřího Havla, který je nejenom politik, ale i erudovaný odborník a hlavně skvělý člověk. Problémem je, že bez jistých schematických a zjednodušujících vyjádření se ve volební kampani prostě neobejdete.

Těm, kteří třebas i oceňují moje názory a postoje, ale diví se, že jsem se s nimi „ocitl v divné společnosti“, mohu říci toto: politické strany a jejich příznivci jsou živým a diferencovaným organismem, ve kterém se, ať chcete či ne, setkáte i s lidmi, kteří jsou vám osobnostně nebo i některými svými názory vzdálenější třeba i než lidé z opačného politického tábora. Zároveň zde potkáváte jiné lidi, kterých si velmi vážíte a jste rádi, že jste je měli možnost potkat, spolupracovat s nimi – a že vám taková setkání zprostředkovala právě tato strana. Nic není černobílé. V ČSSD jsou lidé, kteří rozhodně nejsou „my cup of tea“, a platí to dozajista i obráceně. Platilo by to, i kdybych se ocitl poblíž jiné politické strany. To se ale nestane, neboť sociální demokracie má nejlepší (byť ne dokonalý) program, který má potenciál této zemi pomoci účinněji než programy jiné.

Už se připozdívá, takže mi dovolte, abych si poslední téma - jak to je, není či může být s působením odborníků v politice – rezervoval jako hlavní téma mého příštího blogu.

Závěrem

Jsem moc rád, že veřejný prostor reprezentovaný tímto serverem pomohl jedné české politické straně k nápravě principiálně špatného kroku, k níž by se jinak odhodlávala jen těžko. Díky za něj vám, kteří jej vyplňujete svými názory, i správci blogů Liboru Stejskalovi!