Ve své osobní volební kampani do Evropského parlamentu často čelím otázce, zda to mám vůbec zapotřebí. Jít do politiky. Někteří tu otázku formulují ještě ostřeji – proč si vlastně špiním ruce a pověst. Lidové přísloví praví: ševče, drž se svého kopyta. Nebylo by lépe, kdyby si politici i akademici hleděli svého?

Stereotypní, ale rozšířený názor říká, že do politiky jdou lidé za účelem vlastního obohacování, z touhy po moci nebo nejspíše kvůli obému, že jsou to lidé s oslabenými (či dokonce žádnými) mravními zábranami. Moje představa politiky je jiná. Především znám osobně několik politiků, kteří takoví nejsou, brali a berou svoje angažmá ve veřejném životě především jako službu veřejnosti. Za další, i když se ten druhý typ samozřejmě vyskytuje také, a to bohužel v míře větší než malé, jde o to, aby byli z politiky vytlačováni lidmi kompetentnějšími a charakternějšími. A aby takovému očistnému procesu napomáhal i politický a správní systém. A to je náročný úkol, který se neobejde bez těch, kteří snad poněkud lépe rozumějí obsahu a formám politiky, tomu, jaké jsou a kam se ubírají soudobé společnosti - akademikům.

Mne výzkum a výuka na Karlově univerzitě náramně baví, mám kolem sebe mnoho kompetentních kolegů a talentovaných studentů. Kdybych se stal řízením osudu matematikem nebo veterinářem, politika by mne nejspíš vůbec nelákala. Zabývám se ale veřejnou a sociální politikou, novým oborem, který se rozvíjí v bezprostředním kontaktu se společností. Společně s kolegy jsem se věnoval výzkumu a na tomto základě posléze publikoval několik knih o výzvách, ohroženích a rozvojových příležitostech pro naši zemi i pro Evropskou unii. V politické praxi se o naše poznatky a návrhy zatím nikdo příliš nezajímá. To mne vede k přesvědčení, že s takovým odborným zázemím bych snad byl schopen lépe pomoci na svět novým řešením, které by Evropské unii, nota bene i naší zemi, mohla prospět, svým přímým angažmá v Evropském parlamentu.

V Evropě jsou přechody z akademické půdy do politiky, případně zpět spíše výjimkou. Ve Spojených státech se ale rozvinul pružnější model, který umožňuje – a dokonce stimuluje – cirkulaci osob mezi nimi. Vede to k selhání či haváriím? Asi ne, když se ten model osvědčuje! Politik vstupující na akademickou půdu si musí oživit a uspořádat svoje vědomosti, akademik v politice se musí učit pohybovat se ve světě stručných resumé, náročných vyjednávání a nutnosti rychle se rozhodnout, někdy dokonce bez dostatečných poznatků o možných důsledcích. Své teorie musí konfrontovat s názory lidí, s každodenní realitou. V obou případech v nové oblasti čeří stojaté vody délesloužících rutinérů, ale také se sám přiučí něčemu novému, vidí svět z nové perspektivy. To se mu posléze může hodit při případném návratu zpět.

Většina akademiků ale z duše nesnáší stranickou disciplínu. Politické strany naopak vůbec nemilují svobodnou diskusi, která ohrožuje jejich akční jednotu. („Uvědomte si, že nejsme debatní klub, jsme politická strana!“) S intelektuály bývá potíž, obtížněji splývají s davem.

Když jsem před lety přišel za Milošem Zemanem a nabídl jsem mu své přímé angažmá v politice, odvětil, abych nejprve vstoupil do strany. Do jeho tehdejší strany. Neučinil jsem tak, více mi záleželo na zachování akademické svobody projevu. On mezitím z této strany vystoupil a nyní podporuje stranu jinou. Já, byť nestraník, jsem zůstal po celou dobu příznivcem sociální demokracie. Myslím, že tento příběh ze života jen dokumentuje složitost vztahu akademické obce a politické třídy. V každém případě s tím mají problém obě. Potřebují se, měly by úzce spolupracovat ku prospěchu země, ale společný jazyk hledají jen těžko. Dokumentuje to i čerstvý příběh s odstraněním a opětným vrácením odkazu na můj osobní web a blog na volební webové stránce ČSSD.