Nový eurokomisař: Štefan Füle
Nechci zde podrobně rozebírat způsob, jakým byl Štefan Füle, kariérní diplomat, vybrán na poslední chvíli na pozici, v níž bude po pět let nejvýše postaveným Čechem v evropské úřednické hierarchii. Ono to prozrazuje i něco o tom, jak jsme připraveni - a také ochotni - hájit svoje zájmy v Evropě vůbec.
Členství v Evropské unii nám – vlastně poprvé v moderní historii – nabízí možnost rozvíjet se v širším společenství národů nikoliv na základě dočasného příměří světových velmocí či pod cizí knutou, nýbrž z naší svobodné vůle, navíc ve společenství, které je spravováno na demokratických základech. Naše kultura, historické zkušenosti, stupeň rozvoje, schopnosti aktivně se přizpůsobovat měnícím se poměrům nám teoreticky dávají velmi dobré předpoklady stát se aktivním a prospěšným elementem evropské integrace.
V praxi tomu tak ale není. Narážíme na mnohé bariéry, koncepční, mentální i organizační.
Zmatek panuje především na centrální úrovni státní správy. Schází státní doktrína, vyjadřující základní orientaci státu navenek. Prezident se chová neodpovědně - nerespektuje vůli parlamentu a vlády ani v tak zásadní otázce, jakou je přistoupení země k Lisabonské smlouvě. Vláda je ochotna mu ustoupit a kvůli jeho vrtochu, zaštiťujícímu se konstruktem o hrozbě prolomení poválečných dekretů, nechá spadnout pod stůl Listinu základních práv EU…
Velké dluhy zanechaly polistopadové vlády v přípravě politiků a úředníků pro nové evropské agendy, ať už se angažují v Bruselu nebo doma. Jak víme, do poslední chvíle neexistovala ani shoda politických stran o kandidátovi země na místo komisaře v nově se formující Evropské komisi.
Česká veřejná správa má kromě běžných domácích agend trvale spolupracovat s evropskou administrativou při rozvíjení mimořádně náročných a komplexních úloh. Kromě lepšího poznání unijního prostředí to předpokládá i mnohem lepší spolupráci našich orgánů navzájem. Zatím jsou velké problémy v samotné komunikaci mezi nimi: levá ruka často neví, co dělá pravá. Četná zadání prostě ignorujeme. Připravujeme se tak o přístup k důležitým informacím a vzácným zdrojům.
Přitom je v našem zájmu, aby Evropská unie aktivně spoluutvářela základy nového světového řádu, řádu, který bude schopen výrazně lépe než dosud se vyrovnávat s výzvami globální krize. Právě proto je nutno společně hledat cesty k účinnější regulaci globálního trhu na nadnárodní úrovni. Právě proto je nutná společná zahraniční a bezpečnostní politika. Právě proto je nutno budovat společenství, založené na společně sdílených hodnotách, na respektování a rozvíjení lidských práv, včetně práv sociálních.
V kontextu všech těchto úloh a výzev mi staromilské malování čerta na zeď v podobě bruselské byrokracie a národovecké oplakávání formální státní suverenity nepřipadá úsměvné, ani v nejmenším. Právě naopak: Je krajně nebezpečné a nezodpovědné, jde proti nejvlastnějším zájmům této země a jejích občanů.
Článek na toto téma najdete v čísle 46 Literáráních novin z 9.11. 2009 na str. 4. Viz http://www.literarky.cz/domaci/81-domaci/1581-strategicke-kiovatky-piti-vlady-10
Členství v Evropské unii nám – vlastně poprvé v moderní historii – nabízí možnost rozvíjet se v širším společenství národů nikoliv na základě dočasného příměří světových velmocí či pod cizí knutou, nýbrž z naší svobodné vůle, navíc ve společenství, které je spravováno na demokratických základech. Naše kultura, historické zkušenosti, stupeň rozvoje, schopnosti aktivně se přizpůsobovat měnícím se poměrům nám teoreticky dávají velmi dobré předpoklady stát se aktivním a prospěšným elementem evropské integrace.
V praxi tomu tak ale není. Narážíme na mnohé bariéry, koncepční, mentální i organizační.
Zmatek panuje především na centrální úrovni státní správy. Schází státní doktrína, vyjadřující základní orientaci státu navenek. Prezident se chová neodpovědně - nerespektuje vůli parlamentu a vlády ani v tak zásadní otázce, jakou je přistoupení země k Lisabonské smlouvě. Vláda je ochotna mu ustoupit a kvůli jeho vrtochu, zaštiťujícímu se konstruktem o hrozbě prolomení poválečných dekretů, nechá spadnout pod stůl Listinu základních práv EU…
Velké dluhy zanechaly polistopadové vlády v přípravě politiků a úředníků pro nové evropské agendy, ať už se angažují v Bruselu nebo doma. Jak víme, do poslední chvíle neexistovala ani shoda politických stran o kandidátovi země na místo komisaře v nově se formující Evropské komisi.
Česká veřejná správa má kromě běžných domácích agend trvale spolupracovat s evropskou administrativou při rozvíjení mimořádně náročných a komplexních úloh. Kromě lepšího poznání unijního prostředí to předpokládá i mnohem lepší spolupráci našich orgánů navzájem. Zatím jsou velké problémy v samotné komunikaci mezi nimi: levá ruka často neví, co dělá pravá. Četná zadání prostě ignorujeme. Připravujeme se tak o přístup k důležitým informacím a vzácným zdrojům.
Přitom je v našem zájmu, aby Evropská unie aktivně spoluutvářela základy nového světového řádu, řádu, který bude schopen výrazně lépe než dosud se vyrovnávat s výzvami globální krize. Právě proto je nutno společně hledat cesty k účinnější regulaci globálního trhu na nadnárodní úrovni. Právě proto je nutná společná zahraniční a bezpečnostní politika. Právě proto je nutno budovat společenství, založené na společně sdílených hodnotách, na respektování a rozvíjení lidských práv, včetně práv sociálních.
V kontextu všech těchto úloh a výzev mi staromilské malování čerta na zeď v podobě bruselské byrokracie a národovecké oplakávání formální státní suverenity nepřipadá úsměvné, ani v nejmenším. Právě naopak: Je krajně nebezpečné a nezodpovědné, jde proti nejvlastnějším zájmům této země a jejích občanů.
Článek na toto téma najdete v čísle 46 Literáráních novin z 9.11. 2009 na str. 4. Viz http://www.literarky.cz/domaci/81-domaci/1581-strategicke-kiovatky-piti-vlady-10