Nejčastěji užívaný indikátor hospodářského a sociálního pokroku, hrubý domácí produkt (HDP), je pro hodnocení úspěšnosti jednotlivých zemí v mezinárodní soutěži nevhodný. Shodla se na tom komise odborníků, vedená Josephem Stiglitzem a jmenovaná Enfant terrible evropské politiky, francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. Komise, v níž najdeme i další světově proslulá jména z oblasti sociálních věd, například Kennetha Arrowa, Anthony Atkinsona či Roberta Putnama, vydala nedávno zprávu, bořící některé mýty a nutící revidovat tradiční přístupy k měření ekonomického rozvoje a sociálního pokroku.


Tito odborníci tvrdí, že dosavadní způsoby řízení hospodářství a sociálního rozvoje, založené na tradičních ukazatelích, nedokázaly čelit globální krizi a připomínaly pilota, snažícího se nalézt nejlepší kurs bez spolehlivého kompasu. Nabízejí způsob, jak jej nahradit v nelehkém rozhodování o směřování společnosti výrazně lepším vodítkem.

I když uznávají, že hrubý domácí produkt vypovídá o hospodářské prosperitě, ukazují, že tak činí skutečně jen hrubě. Jsou-li v zemi chronické dopravní zácpy, zvyšuje to spotřebu paliva a tím i HDP dané země, nicméně nikoliv kvalitu života jejích obyvatel – a negativně se to promítá do životního prostředí. Souvislost HDP se skutečnou výší zemí spotřebovávaných zdrojů není jednoznačná. Ukazuje to případ Irska, které se v růstu a úrovni HDP vyšplhalo na špici evropských zemí, nicméně v zemi samotné z něj například v roce 2007 zůstalo jen 75 %, zatímco ve Francii 86 % a v USA 89 %. Zbytek, rozdíl mezi hrubým a čistým domácím produktem, odešel jako zisk nadnárodních firem do zahraničí. Důležitá je tedy informace o skutečně dostupných zdrojích. Podstatné je i to, jak se o vyprodukované zdroje nakonec podělí jednotlivé domácnosti – jinými slovy, jak velké jsou rozdíly v jejich majetku, příjmech a spotřebě.

Joseph Stiglitz a kol. vidí jednu z příčin současné krize v tom, že jak politici, tak byznysmeni se nesoustřeďovali na správnou množinu statistických ukazatelů: zatímco HDP v letech 2004-2007 utěšeně rostl, za lesklou fasádou tohoto „růstu“ zrála nejhorší poválečná hospodářská krize, jejíž konec je zatím v nedohlednu.

V návrzích dospěla Sarkozyho komise k závěrům, které se naše Centrum pro sociální a ekonomické strategie snaží uplatňovat ve veřejném prostoru. V našich pracích totiž už od roku 2002 důsledně uplatňujeme kritérium kvality a udržitelnosti života jako hodnotovou kotvu rozhodování politiků i veřejnosti o alternativách budoucího vývoje Země. Přiznám se, že jsem tuto zprávu, která dospěla k identickému doporučení, tudíž studoval s pocitem velkého zadostiučinění.

Jaká jsou tedy zásadní doporučení Stiglitzovy komise?
• Posun důrazu z měření produkce k měření kvality života současné a budoucích generací, to jest k širšímu konceptu sociálního pokroku.
• Odlišení kvality života současné generace na jedné straně (čerpající zdroje tady a teď) a udržitelnosti života generací příštích (vitálně závislé na zásobách budoucích zdrojů) na straně druhé.
• V měření materiálního životního standardu se přeorientovat z měření produkce na měření příjmu, spotřeby a dostupných zdrojů jednotlivců a domácností. Ty jsou úzce vázány na čistý domácí produkt a reálný příjem a spotřebu domácností. Sledovat přitom nejenom průměry a mediány, ale také situaci na dně a na vrcholu žebříčku příjmů a spotřeby. Nerovnosti v podmínkách lidského života ovlivňují jeho kvalitu u všech sociálních skupin.
• Kvalita života závisí jak na ekonomických zdrojích, tak na dalších zdrojích dobrého života: co lidé dělají a co mohou dělat, jak se cítí, v jakém životním prostředí žijí. Zde vystupují do popředí ty aspekty dobrého života, které zprostředkovává především veřejný sektor: vzdělávání, zdravotní a sociální služby, bezpečí veřejných prostranství, dostupnost bydlení málo majetným spoluobčanům. Podstatným prvkem je také možnost vydělat si na živobytí prací.
• Ve sledování udržitelnosti je nutné měřit zásoby fyzického, přírodního, lidského a sociálního kapitálu.
• I u takových komplexních jevů, jako je kvalita života a jeho udržitelnost, je nutno usilovat o jejich vyjádření v souhrnných indexech. Zároveň je nutno sledovat jejich jednotlivé složky, které jsou návodné při formování specificky zaměřených veřejných politik.

V závěru komise doporučuje, aby jednotlivé země ustavily kulaté stoly, které by měly diskutovat a posléze doporučit indikátory hospodářského a sociálního pokroku vhodně vypovídající o kvalitě života a jeho udržitelnosti, a iniciovat doplnění stávajícího statistického sledování o ty položky, které z hlediska strategických potřeb a strategického řízení země doposud scházejí. Ustaví dnešní premiér, bývalý (a asi i budoucí) předseda Českého statistického úřadu Jan Fischer, takový orgán i u nás?

Článek na toto téma byl - ve zkrácené podobě, pod názvem Jak měřit blahobyt - publikován v č. 45 Literárních novin na str. 4. Viz http://www.literarky.cz/domaci/81-domaci/1568-strategicke-kiovatky-piti-vlady-9