Rostoucí počet obětí mrazů, rostoucí deficity veřejných rozpočtů, rostoucí nezaměstnanost... Z těchto depresivních mediálních zpráv ale vyčnívá jedna mimořádně povzbuzující. Česko je na špičce EU jako země s nejnižším výskytem chudoby vůbec! Přitom je mnoho lidí v této zemi, kteří musejí obracet každou korunu, kteří ztrácejí střechu nad hlavou, kteří padají nebo už upadli do dluhové pasti. Jak tomu tedy ve skutečnosti je?

K novinářům chválícím naši zemi za toto prvenství se přidal i bývalý ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas. Ve svém článku v Právu z 25.1. "Recepty ČSSD: pozvánka pro experty měnového fondu" uvádí, že v roce 2008 prý bylo v této situaci 9% našeho obyvatelstva, méně než kdekoli jinde v Evropě. Odvolává se přitom na nedávno zveřejněnou zprávu Eurostatu. U bývalého ministra práce a sociálních věcí je taková neznalost základů sociální statistiky šokující.

Uvedená zpráva uvádí procentní podíl těch občanů, jejichž příjem (rozpočítaný podle počtu a struktury osob žijících v příslušné domácnosti) nedosahuje ani 60 % v dané zemi se nejčastěji vyskytujícího příjmu. Tento ukazatel vypovídá především o tom, jak jsou příjmy v dané zemi rozloženy (jaké je riziko poklesu příjmů pod určitou hranici). Stěží, zda se někdo aktuálně ocitá v situaci bídy či dokonce živoření. Rumun, který má ve své vlasti příjem nad touto hranicí, se v Česku se stejným příjmem snadno ocitne mezi „chudými“. „Nechudý“ Čech by mohl, stejně tak jako onen Rumun v Česku, dopadnout například v Německu či v Rakousku. Srovnání zemí na základě tohoto ukazatele má smysl především tehdy, srovnáváme-li účinnost přerozdělování příjmů netržními mechanismy. Kromě rodiny tedy především působením sociálního státu.

A tady se Česká republika skutečně má čím chlubit. Zatímco před sociálním přerozdělováním bylo u nás v pásmu pod 60 % nejčastějšího příjmu 20 % obyvatelstva, tak po něm už zmíněných 9 %. Přestože je český sociální stát sám o sobě skoupý (sociální transfery jsou výrazně nižší než je průměr EU), i v té nouzi dokázal zatím vylepšit situaci mnoha lidí. (Pro srovnání: v jím citovaném „chudém“ Lotyšsku byl tento poměr 30:26 %) Problémem je ale množství rodin (především rodin s nezaopatřenými dětmi a také důchodců), které se u nás potácejí těsně nad hranicí důstojného přežití.

Měření chudoby není jednoduché. S jedním indikátorem nevystačíme, tím méně pak lze z něj vyvozovat jednoznačné politické závěry a doporučení. Například je důležité, jak se cítí lidé samotní. Velmi zajímavé je prolistovat si poslední srovnání evropského výzkumu kvality života (údaje z roku 2007). Tak například 14 % českých domácností mělo problémy vyjít se svými měsíčními příjmy. Zařadilo nás to, spolu s Belgií a Portugalskem, na 17.-19. místo v Evropě. Nedostatek jedné či více podmínek „koše“ slušného života (teplo v bytě, dovolená mimo bydliště, možnost vyměnit starý nábytek, maso na talíři každý druhý den, nespoléhání na sekáč a návštěva restaurace aspoň jednou měsíčně) nás odkázalo na 16. místo. V pocitu odstavení na okraj společnosti se naši obyvatelé ocitli dokonce na třetím nejhorším místě v Evropské unii; za námi už byli pouze Bulhaři a Slováci.

Petr Nečas zprávu Eurostatu nezfalšoval. Jen ji podal způsobem, který má se skutečnými problémy chudých v nebohaté české společnosti jen málo společného.

Článek na toto téma pod názvem "Máme nejméně chudých v Evropě?" vyšel v Právu dne 26.1. na straně 6.