Česká vláda v červnu přijala akční plán, který má zemi přivést k výstavbě až čtyř nových reaktorů – nejprve v Dukovanech a pak v Temelíně. To je dobrý okamžik k rekapitulaci velmi diskutabilní politické cesty, která nás k tomuto plánu dotlačila.

Dědictví, které nemusí zářit úspěchem

Dnešní vláda reálně nechá projekt výstavby nových reaktorů rozpracovat, proinvestují se desítky miliard. Příští politické reprezentaci pak zůstane na bedrech zlomové rozhodnutí, zda projekt odpískat nebo do zahrnout garancemi a provozní podporou za desítky miliard korun ročně. Otázkou je také to, zda vůbec podobné schéma schválí Evropská komise z pohledu možného narušení trhu. Zatím se jí česká vláda oficiálně neptala a jak ministerstvo průmyslu samo uznalo, příklad obdobných dotací povolených v Británii nemusí platit v Česku.

Propočty na ministerstvu nezávislých analytiků napovídají, že může jít o podstatné riziko pro budoucí spotřebitele. Například Jan Ondřich z konzultační společnosti Candole partners ve své studii spočítal, že dopad pro spotřebitele může být až jedna miliarda euro ročně. Své výsledky opírá o propočet, kde kterého by ČEZ potřeboval pro nové reaktory garantovanou cenu ve výši 115 euro na megawatthodinu. Vedle garantovaných cen však půjde také o vládní záruky úvěrů – jak během své návštěvy Česka varoval profesor Steve Thomas z Greenwichské univerzity v Británii.

Právě riziko masivních dotací je důvodem, proč vláda začátkem roku 2014 odmítla garantované výkupní ceny a ČEZ následně zrušil tendr na výstavbu dalších reaktorů. Toto stanovisko zřejmě stále drží předseda vlády Bohuslav Sobotka a vicepremiér vlády Andrej Babiš. Zatím jediným zástupcem ve vládě, který se netají dlouhodobou veřejnou podporou pro zavedení garantovaných výkupních cen pro nové reaktory, je ministr průmyslu Jan Mládek.
Jeho názor tak kopíruje pozici ČEZ: „Nové bloky je možné postavit pouze s garancí vlády. To znamená s využitím stejného modelu, jaký mají Britové,“ řekl například loni EurActiv ředitel vnějších vztahů ČEZ Ivo Hlaváč.

K tomu, aby se mohli čeští politici svobodně rozhodnout o možných rizicích jaderné cesty, jim bohužel akční plán příliš nepomůže. MPO v něm například podhodnocuje investiční náklady jaderné energetiky a obecně představuje pouze dobré stránky jaderného průmyslu bez možných negativních dopadů pro hospodářství.

Akční plán například počítá s investičními náklady reaktorů ve výši 4500 eur/kW, což je daleko od skutečnosti, která se pohybuje mezi 6000 až 9750 eur/kW. V akčním plánu také nenajdeme žádný krizový scénář, který by kalkuloval rizika vyplývajících z možných zpoždění stavby a prodražování celkové ceny. Růst ceny není symbolem jen rozpracovaných atomových projektů ve Finsku nebo Francii, ale také výstavbu Temelína v 90. letech: v roce 1993 rozhodla tehdejší vláda premiéra Václava Klause o dokončení projektu: reaktory měly být hotové za cenu 68,8 miliard korun v roce 1995. Namísto roku 1995 však byly k síti nakonec připojeny až o šest let později. Celková cena za dva temelínské reaktory se vyšplhala přes sto miliard korun.


A zase nebude elektřina!

Aktuální kroky vlády obsažené v akčním plánu pro rozvoj jaderné energetiky, nejsou prvními pokusy o prosazení výstavby dalších reaktorů. Současné rozhodnutí i minulé snahy provází obdobný trik se zdůvodněním: ministerstvo průmyslu opakovaně zkoušelo tvrdit, že nové reaktory potřebujeme, jinak nebude čím svítit. Jde například o prohlášení ministra průmyslu z roku 2007. Tehdejší šéf průmyslového resortu Martin Říman uváděl, že „na přelomu desetiletí budeme spotřebovávat více, než dokážeme vyrobit.“ Říman však nebyl sám. Stejně tehdy varoval z pozice generálního ředitele ČEZ Martin Roman v rozhovoru s Václavem Moravcem na BBC (27. října 2005): „…mám jasnou představu o tom, že pokud nepostavíme nové zdroje, tak někdy mezi roky 2016 a 2018 bude Česká republika, dnešní druhý největší evropský importér, mít nedostatek elektrické energie.“

Nyní je rok 2015 a žádný nedostatek elektřiny jsme nemohli nezaznamenat. Dokonce od spuštění současného Temelína vyvážíme více, než je jeho roční produkce. Ptát se však můžeme, jak minulá varování ovlivnila trvalý tlak na rozšiřování jaderné energetiky a komu měla přinést prospěch.

Stejný trik použila vláda při obhajobě nutnosti dokončit stavbu právě současných dvou reaktorů v Temelíně. Ministerstvo průmyslu na přelomu let 1992–1993 varovalo, že pokud nebude Temelín spuštěn do roku 1995, lze v roce 1997 očekávat řádově tři týdny až sto dní výpadků v dodávkách elektřiny. Vláda na základě této zprávy rozhodla o dokončení elektrárny. Žádný nedostatek elektřiny nepřicházel ani tehdy a tak vláda zavedla podporu vytápění pomocí elektrických přímotopů. Uměle navýšila spotřebu a důvod pro reaktory byl na světě: „Tehdy byl docela dost dlouho trvající přebytek elektřiny díky kapacitám, které se vybudovaly v minulosti. Stát (tak) vymyslel trik s podporou přímotopů.“ uvedl pro E15 již jako bývalý náměstek ministra průmyslu po energetiku Tomáš Hűner.

Opakovat po třetí stejný trik si už současné ministerstvo při bilanci vývozu a dovozu elektřiny přes 18 TWh ročně netroufne. Takže letos své argumenty mírně inovovalo: „Abychom byli schopni zajistit energetickou soběstačnost a bezpečnost naší země, je nezbytné zahájit přípravu výstavby jednoho jaderného bloku v lokalitě Dukovany a jednoho bloku v lokalitě Temelín, a to s možností rozšíření na dva bloky v obou lokalitách,“ uvedl ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek. Následně v některých reakcích pro média přidal i linku nutnosti snižovat emise a českým receptem má být právě jaderná energetika. Jenže jaký může mít dopad na bezpečnost země stavba za několik stovek miliard, která si pro svůj další provoz vyžádá další desítky miliard korun po dobu desítek let provozu?



(foto Jan Stejskal, Ekolist.cz)


Atomový Goliáš vs. šetrný David

Již v době, kdy se rozhodovalo o dokončení současného Temelína ležely na stole různé alternativy, kterými se mohla naše energetika vydat. Šlo například o posílení kombinované výroby elektřiny a tepla (potenciál 5 až 9 TWh/ročně), náhradu elektrických přímotopů jinými druhy vytápění nebo zvýšení energetické efektivity budov (6 TWh), nebo mix obnovitelných zdrojů s tehdejšími technologiemi elektráren (+6,5 TWh/ročně).

Za uplynulých 20 let se právě možnosti obnovitelných zdrojů dynamicky rozšířily. Ceny fotovoltaických technologií klesly od roku 2010 o desítky procent a budou nadále klesat. Mezinárodní energetická agentura předpokládá, že se solární energetika stane největším zdrojem ve světě: mimo jiné by tomu měl pomoci další pokles cen panelů - až o 45 % do roku 2030. Také ceny větrných turbín klesly jen mezi lety 2002 až 2012 minimálně čtvrtinu a do roku 2030 dojde k dalšímu snížení o 30 %.

Právě proto moc nedává smysl, že ČEZ (a MPO) plánuje další reaktory podle dávno překonaného posudku vlivu na životní prostředí z minulého desetiletí, který silně kulhal již v té době právě s ohledem na podceněné možnosti jiných zdrojů. Dokumentace záměru k záměru výstavby dalších reaktorů v Temelíně například uvádí, že: "V jaderném scénáři lze očekávat cenu elektřiny o až 600 Kč/MWh (22 EUR/MWh) nižší než v ostatních scénářích." Vzhledem k tomu, že MPO připouští potřebu dotací pro nové reaktory, mělo by samo iniciovat návrat procesu na samotný začátek.





Kudy ven z pasti?

Energetika prochází dynamickou proměnou, ceny obnovitelných zdrojů stále klesají a dá se očekávat, že další revoluce přijde s nástupem baterií a dalších systémů pro ukládání energie. Například švýcarská banka UBS opakovaně publikovala odhady, že systém solární elektrárna a baterii bude možné po roce 2030 (tedy v době, kdy by měly být ještě reaktory v Temelíně rozestavěné) pořídit s návratností do čtyř let.

Jak bude vypadat trh s elektřinou za deset let, tak můžeme zkoušet odhadnout, ale realitu uvidíme až za pár let. Evropská komise letos v létě představila svou představu pružného trhu, který by měl zvýšit aktivní roli spotřebitelů, přinést pružnější tarify, těžící z levné obnovitelé elektřiny a pomoci domácnostem nebo podnikům snadněji dosáhnout role samovýrobců. Pokud se takový trh prosadí, je otázkou, jak do něj mohou zapadnout obří projekty jaderných reaktorů.

(článek je aktualizovanou verzí komentáře psaného pro Heinrich Boll Stiftung)