Je jich přes čtyři stovky a nejvíc na severu Čech, Moravy a ve Slezsku. Sociálně vyloučené lokality s 80 tisíci lidmi. Po dlouhé roky se stát i obce dohadují, kdo je odpovědný za řešení tohoto z největších problémů současného Česka. Veřejné pozornosti se přitom doposud dostávalo především těm, kteří problém řeší „dostatečně razantně“ a stavěli se „na ochranu slušných proti nepřizpůsobivým“. Naproti tomu skutečně dobrých integračních praxí je jako šafránu a mluví se o nich málo.

Jak jsme vybrali 10 obcí pro spolupráci?

Přesto se v oblasti sociálního začleňování v České republice situace postupně mění. Představitelé některých obcí a měst, státu a neziskových organizací v mnoha případech ustupují od letitého sporu, kdo z nich má hlavní zodpovědnost za řešení situace, a přechází ke vzájemné spolupráci.

Všímal jsem si toho vývoje už delší dobu, ale definitivně mě o něm minulý týden přesvědčilo výběrové řízení na deset nových lokalit, ve kterých začne od března tohoto roku působit Agentura pro sociální začleňování (jedná se o první rozšíření působnosti Agentury od roku 2008). Monitorovací výbor Agentury v čele s ministrem Kocábem sledoval prezentace dvaceti obcí, které prošly do závěrečného výběru (celkem se do výběru přihlásily více než čtyři desítky obcí z celé republiky). U drtivé většiny z nich bylo zřejmé, že jejich zástupci kromě (pochopitelné) motivace získat peníze pro své obce vyjadřovali i potřebu koordinované spolupráce a účinného kontaktu se státní správou, který umožní systematická a dlouhodobá řešení.

Mezi prezentacemi samozřejmě byly značné rozdíly, ale všechny měly jedno společné – zdůrazňovaly nutnost spolupráce mezi všemi aktéry – státem, obcí, úřady, neziskovkami, školami, policií.

Optimistická byla trojjediná prezentace starosty, ředitele základní školy a šéfa místní neziskovky, kteří společně představovali integrační plánu pro jedno menší české město a hledali pro svůj záměr podporu u státu.
Bezmoc se zhmotnila v okamžiku, kdy problémy velkého města prezentovala vedoucí odboru sociálních věcí a přestože to zůstalo nevyřčeno – její integrační aktivity a programy jsou oslabovány nedostatkem podpory od vedení radnice.

Nebylo snadné kývnout deseti obcím a ostatním nevyhovět. Mimo jiné to znamená, že tisícovkám lidí ve vyloučených lokalitách se nedostane takové podpory, kterou by Agentura mohla přinést. I motivace vedení obcí ke konstruktivnímu řešení může mít kolísavou tendenci a neúspěch ve výběrovém řízení může zavřít dveře k další spolupráci. Ti, kteří letos neuspěli, se však už v příštím roce mohou přihlásit do další vlny rozšíření Agentury.

Co čekáte? Peníze, nebo něco víc

Když před více než dvěma lety vybírala ministryně Stehlíková dvanáct měst, ve kterých měla začít pracovat Agentura pro sociální začleňování, očekávání odborné veřejnosti i měst byla různá.

O Agentuře, která má z vládní úrovně pomoci městům v boji proti sociálnímu vyloučení, se mezi odborníky i politiky mluvilo už několik let. Očekávání z různých míst se ale natolik lišila, že by podle nich mohlo vzniknout agentur hned několik. Mnozí čekali odborné poradenství při organizaci začleňování vyloučených Romů, jiní chtěli Agenturu se silnými kompetencemi, aby mohla rozrušit segregační politiky některých velkých měst – včetně například možnosti pozastavení prodeje bytového fondu a vystěhovávání chudých a sociálně vyloučených obyvatel za hranice měst (viz. svého času exodus ze Vsetína či prastará privatizace ústeckých Předlic).
Manifestovali tím bezmoc těch, kteří se do řešení situace sociálně vyloučených lokalit na všech úrovních pouštěli. Zdá se totiž, že za všech okolností vždy všem chybí dostatek pravomocí a peněz. Zjednodušeně lze říci, že městům chybí know-how, objednávka u voličů a mnohdy i síla a vůle řešit situaci lidí z okraje společnosti, stát zase nemá dostatek možností ovlivnit politiku vedení města (zejména v bydlení, ale i vzdělávání a dalších oblastech) a naplňovat mezinárodní i evropské politiky sociálního začleňování. Nejslabší pozici přitom mají ti, kteří realizují největší množství služeb na podporu sociální integrace vyloučených obyvatel – totiž neziskové organizace.

Ghetta jako časovaná nálož

Mezitím se situace ve vyloučených lokalitách, tedy situace jedněch z nejchudších obyvatel Česka, od roku 1989 fatálně zhoršila. Mnozí se propadli do dluhů, kolem ghett se etablovala vrstva „podnikatelů“ v šedé ekonomice i rodinné lichvářské klany. Vydělávat na chudých se naučily i různé firmy a poskytovatelé rychlých půjček. V ghettech začala dospívat první generace mladých lidí, kteří nikdy nepracovali a neznají jinou realitu, než tu z okraje společnosti. Chybí jim zážitek úspěchu, nevědí, jak vydělávat peníze „normálním“ způsobem. Situaci lidí, která nepřipomíná civilizované poměry střední Evropy 21. století, začala veřejnost rozumět jako „nepřizpůsobivosti“ Romů.

K vyřešení jednoho z největších problémů novodobého Česka se proto zdánlivě staly klíčem peníze. Mnoha starostům se zdálo, že řešení leží pouze v masivních investicích. Proto se i očekávání, o nichž jsme hovořili v úvodu, transponovala především do finančních injekcí Agentury.

Bez peněz to bezpochyby nepůjde, nešlo by to ale ani pouze s nimi. Po změně ve vedení Agentury jsme přesměrovali orientaci z přímých dotací směrem k podpoře přípravy a realizace projektů ze strukturálních fondů a dalších dotačních titulů, které v současné době nabízejí značné prostředky na sociální integraci. S jejich postupným vysycháním se finanční zátěž integračních opatření musí rozložit také mezi státní, krajské a obecní rozpočty. Bude vhodné také znovu zavést přímou finanční podporu od Agentury.

Řešení ale nepůjde také (a nebo především) bez jasné strategie a spolupráce na úrovni obcí, krajů a státu, bez zavedení skutečně inkluzivních sociálních politik, jejichž principem jsou rovné příležitosti pro všechny ve vzdělání a zaměstnanosti, zapojení vyloučených obyvatel na trhu práce i s byty, rušení segregovaných lokalit a přirozeně také zvyšování sociální soudržnosti společnosti.

Je potěšující zjištění, že od fáze „přehazování horkého bramboru“ se obce, stát i neziskový sektor dostávají do fáze spolupráce. Dvacet let od roku 1989 si desítky, či spíše stovky odpovědných lidí v Česku uvědomují, že situace ve vyloučených lokalitách se neřeší emocemi, zastíráním a marginalizováním problému. Cíl pro nadcházející období je zřejmý. Řešení problému vyloučených lokalit musí vystoupit z undergroundu a stát se jednou priorit ústřední politiky České republiky i vedení českých měst a obcí.