Deník Blesk spustil před několika týdny KAMPAŇ proti inkluzivnímu vzdělávání. Začal tím, že po celý týden vykresloval čtenářům inkluzivní vzdělávání prostřednictvím klišé, mýtů i lží čtenářům jako zhoubu českého školství.

Příkré soudy redaktorů a šéfredaktora prokládal „expertizami“ zkušených psychologů a učitelů – odborníků, kteří se zaklínali tím, jak inkluze poškodí obyčejné, nadané a nakonec i „hendikepované“ žáky, zničí učitele a zlikviduje funkční speciální školství. V podstatě nic z toho, co se v Blesku o inkluzi psalo, není pravda (a nebudu se v tomto formátu detailně rozepisovat proč – odkážu na své starší blogy či komentáře). A kromě toho – ve formátu krátké glosy (tak vypadají články Blesku) ani nejde inkluzi ve školství alespoň trochu seriózně popsat.

Následně, po bulvární masáži nejméně čtvrt milionu lidí (prodaný denní náklad Blesku), se Blesk svých čtenářů zeptal, co si o inkluzi myslí. A nepřekvapivě se dozvěděl, že 9 z 10 lidí z dvoutisícového vzorku se domnívá, že společné vzdělávání dětí bez a se znevýhodněním uškodí.

A pak – konečně – vyhlásil oficiální kampaň „Stop škodlivé inkluzi“.

Nyní pokračuje osobními útoky na ty, kteří v Česku inkluzi pomáhají vysvětlovat a zavádět. (pro úplnost dodávám, že jsem také mezi těmi, které Blesk na svých stránkách diskredituje)

Kromě plného využití bulvárních metod Blesk překračuje další, velmi významný, a v demokracii se svobodnými a nezávislými médii eticky nepodkročitelný milník – vede kampaň. A to neznámo proč a v čím zájmu. Respektive o tom lze pouze podloženě spekulovat.

Kampaň je totální etické selhání Blesku

Ať tak či onak, je to eticky nepřípustné. Bez ohledu na to, že Blesk je bulvár, stále se jedná o zpravodajský deník, který by měl poskytovat vyvážené a objektivní informace, a názory členů redakce či dalších pisatelů vyjadřovat v komentářích a rozhovorech. Nyní nejenže kontaminuje zpravodajství názorem, ale dokonce se aktivně pouští do jeho kampaňovitého rozšiřování. V důsledku je to prašť jako uhoď – Blesk už to stejně několik týdnů dělá. Ale jako by to nestačilo a kampaní chtěl říci: obvyklé stranící zpravodajství nestačí a nyní musíme čtenáře šikovat na aktivní odpor.

Mimochodem – ani Blesk svůj etický kodex nezveřejňuje, pouze ho na svém webu vágně opisuje. Doslova se tu však píše: „Etické chování je při novinářské práci na prvním místě“ a „zaměstnanci řídící se etickým kodexem dbají na udržení důvěryhodnosti a novinářské cti“. V tomto případě – počínaje šéfredaktorem – jednoduše nedbají.

A přechodem na kampaň je dosaženo toho, co vyhovuje aktivním odpůrcům inkluzivního vzdělávání, jako je například Miloš Zeman, nebo Asociace speciálních pedagogů (jejíž zástupci jsou v Blesku často citováni), nebo náměstek ministryně školství Stanislav Štech. Rozdělené tábory PRO a PROTI inkluzi proti sobě ještě více poštvat, vyostřit pozice, aby nikdo nezůstal stát s otevřenými otázkami uprostřed čekající na skutečně rozumné odpovědi, které mu pomohou se ve věci zorientovat. A to je peklo především pro učitele a rodiče.

O co komu jde?

Každému jde o něco jiného, ale v této kampani jsou si blízcí.

Například Zemanovi nejde především o inkluzi, on prostě potřebuje lidi rozdělovat a štvát je (na náměstí) proti sobě, ať už jde o vzdělávání hendikepovaných či jinak znevýhodněných dětí nebo uprchlíky ze Sýrie. Ve vyhrocené situaci sbírá hlasy vystrašených a staví se do role jejich ochránce, přestože to byl předtím znovu on, kdo je strašil, až vystrašil.

O něco jiného jde (nejen) Asociaci speciálních pedagogů. Vedení asociace dlouhodobě straší své členy (a nejen je) tím, že prosazením inkluze na ně nezbyde ve školství místo. V rozporu s více než desetiletou praxí na desítkách či stovkách škol vytváří dojem, že inkluze nefunguje a fungovat nemůže, a jejím prosazováním se jen zatěžují již tak přetížení a podfinancování učitelé. Na problémy žáka ve škole se dívá ne jako na špatné změření možností žáka a následné nevhodné metody jeho vzdělávání, aby dosáhl svého vzdělávacího maxima, ale prostě jako na selhání žáka. Proto v asociaci připravili a prosazují nový vzdělávací program pro žáky „selhávající ve vzdělávacím programu“ a na základě těchto odborně měřitelných selhání je plánují odkládat do druhořadého vzdělávacího programu. Usilují o zachování státu quo ve financování školství, které v současné době přináší škole dva i vícekrát více prostředků na žáka, pokud je vzděláván mimo vzdělávací program pro základní vzdělávání, tedy i podle stále ještě platné tzv. přílohy pro děti s lehkým mentálním postižením (nejčastěji v tzv. základních školách praktických; v tomto bodě je nutné si znovu a znovu opakovat, že ZŠ praktické ≠ ZŠ speciální pro děti s IQ nižším než 50, čili se středním a těžkým mentálním postižením, o jejichž pozici v systému snad nikdo nepochybuje a jsou nezbytnou součástí vzdělávací soustavy i v budoucnu a v souladu s novelou školského zákona).

Asociace přímo a Zeman nepřímo říkají, že hodnota vzdělání je ve známkách na vysvědčení, v tom, kolik toho žákovi nacpeme do hlavy. Opomíjejí to, co školské soustavy, které v měření kompetencí žáků podle PISA pravidelně uspívají vice než česká, mnohem více zdůrazňují, a sice: schopnost zjišťovat, třídit a kriticky hodnotit informace, aktivně se zapojovat do společenského a politického dění, ale také respektovat ve stále rozmanitějším světě odlišnosti a učit se jich nebát, ale využívat je ve prospěch kolektivu i sebe sama. Škola má stále více vedle vzdělávací funkce také funkci výchovnou, a to se prokazuje více a více tváří v tvář šikaně na školách, ztrátě autority učitelů, rozpadu elementární tolerance mezi dětmi v tupé orientaci na osobní prospěch.

Nejen v rodinách, ale stejným dílem ve školách, se utváří základní hodnoty dětí pro život. Jak dnes vypadají žákovské kolektivy, tak bude vypadat česká společnost za 20 let. A co ve škole a jak děti dělají dnes, budou dělat za 20 let ve svém profesním a osobním životě.

Hlavní brzdy rozvoje školství jsou uvnitř ministerstva

Zvláštní roli v celé věci hraje náměstek ministryně Štech. Je odpůrce inkluze, což osvědčil například vloni při projednávání novely školského zákona ve sněmovním školském výboru. Tvrdě a bezohledně útočil na kohokoliv, kdo ji vysvětloval či snad dokonce podporoval. Dnes je pravou rukou ministryně, která přirozeně novelu školského zákona podporuje, byť ji nepřipravila, ale na klíčová jednání často vysílá (paradoxně) právě Štecha, nebo náměstkyni Národního ústavu pro vzdělávání Janu Zapletalovou. Ta z jiných pozic na ministerstvu pomáhala před lety tehdejšímu řediteli klíčového odboru MŠMT (a dnes předsedovi Asociace speciálních pedagogů) Jiřímu Pilařovi budovat systém separovaného vzdělávání dětí s lehkým mentálním postižením, který si Česko udržuje v podstatě jediné z celé Evropy.

Sama ministryně Valachová přitom trvá na pozici, že zákon je platný a snaží se jej obhajovat a vysvětlovat. Dodává, že vícenáklady, které přinese, musí být uhrazeny ministerstvem financí. Jakkoliv je to těžko průchodné, je to zcela logické, zejména pokud si znovu uvědomíme, jak je české školství extrémně podfinancováno ve srovnání nejen s evropským průměrem, ale také například OECD.

A v tom je potřeba Valachovou podpořit, protože české školství je nadále neufinancovatelné, má-li se rozvíjet, lákat do škol elitní učitele a pomoci těm současným, aby zvládali stále větší nároky kladené na vzdělávání, které vůbec primárně nespočívají v zavedení inkluze, ale mnohem víc v celkové změně metod vyučování a cílů vzdělávání, jak je popsáno výše. A že tisícovky učitelů nečekaly na pokyny ministerstva a samy se začaly (často s oporou v neziskových organizacích, odbornících z Česka i zahraničí) připravovat nejen na inkluzi, je pod mediální prezentací novely školského zákona, inkluzivního vzdělávání a dalších témat, zcela ukryto.

A nejde jen o peníze. Jde i o samotnou přípravu na start novely zákona. Učitelská i ostatní veřejnost by tu potřebovala uklidnění, že ministerstvo a ostatní patra ve vzdělávací soustavě vědí, co s tím. A toho se jim nedostává, avšak nikoliv pouze či zejména vinou ministerstva jako takového, ale právě některých velmi konkrétních osob. Například zmiňovaná Jana Zapletalová měla v minulosti za úkol připravovat z evropských prostředků klíčový katalog podpůrných opatření, který měl být pro učitele a psychology hlavní pomůckou při práci s dětmi, které potřebují nějakou individuální podporu.

Pro ministerstvo nakonec katalog ve velmi vysoké kvalitě zpracovaly společnost Člověk v tísni a Univerzita Palackého v Olomouci společně s Asociací pracovníků Speciálně pedagogických center a Českou odbornou společností pro inkluzivní vzdělávání, ale Zapletalová si místo hladkého uvedení katalogu do praxe vymyslela nesmyslný model katalogů dvou – jednoho pro učitele, a druhého „jejího“ pro psychology v poradnách. Blokuje tak vydání životně důležitého dokumentu, podle kterého je také možné s vysokou přesností nacenit nový systém financování školství, do kterého je nejen nutné přisypat určité prostředky ze státního rozpočtu, ale také jej učinit spravedlivějším, než je dnes.

V šoku hledím na neutuchající rozvratnou aktivitu Asociace speciálních pedagogů (kterou jednou reprezentuje Pilař, jindy někdo jiný), kteří místo toho, aby poté, co novelu před více než rokem podpořilo 180 ze 186 poslanců (!), senátoři a nakonec i prezident (?), napomohli její implementaci, ji zpochybňují a dezinterpretují. Odborníci, jak sami sebe s oblibou titulují, by měli být první, kdo pomohou pedagogickou veřejnost, a v případě členů asociace velmi důležitou, se na změny zodpovědně připravit.

Proč to Blesk dělá?

Jak moc znají novelu školského zákona v Blesku? Vědí, co nové či inovované paragrafy skutečně mění? Viděli novináři Blesku někdy katalog podpůrných opatření, četli ho? Vědí aspoň toto málo, pokud neznají souvislosti celých 25 let vývoje vzdělávací soustavy v Česku, která se doklopýtala k významnému milníku v podobě individuální podpory žákovi, který je potřebuje, že si troufají přes všechny etické zásady rozpoutat kampaň „proti škodlivé inkluzi“?

Na tyto otázky jsou odpovědi nedostupné, stejně jako na otázku ještě znepokojivější: Je možné, že kampaň Blesku nevznikla jen v hlavách jeho redaktorů, ale také v jiných, které do redakce nepatří?

Destruktivním odporem proti inkluzivnímu vzdělávání či novele školského zákona (což není totéž, ale dosti se prolíná) prohrávají všichni – děti, rodiče, učitelé – a tím celá společnost.