Sedmdesáti tisícům lidí stojí za to, aby na facebooku vyjádřili ostrý nesouhlas se záměrem ministerstva školství zavést romštinu jako volitelný (!) jazyk na základní školy! A to během dvou či třech dní. Spěchají ukázat svůj odpor k atributu, který nejvíce vyjadřuje svrchovanost kultury – k jazyku. V tomto případě romskému.

Je to neodolatelná příležitost zase o kus dál zatlačit Romy do kouta. Snížit význam romské kultury, ponížit romský jazyk pod náš, český.
Když nebudete jako my, nemáte tu co pohledávat!

Tento brutální internetový atak je důsledkem největšího mýtu, který ulpívá na českých Romech jako neodstranitelné mateřské znamínko.
Podstatná část populace (v čele s lidovým vypravěčem reportérem Klímou, který se přispěchal postavit do čela mediálního odporu proti výuce romského jazyka ve školách) se stále domnívá, že život v chudobě a sociálním vyloučení je Romům přirozený, že životní styl dlouhodobé nezaměstnanosti, špatné vzdělanosti a předlužení je součástí romské kultury. Důvody, které polovinu romské populace vmetly do pasti sociálních ghett, jsou přitom notoricky známé (za všechny ty nejdůležitější: násilné stěhování v 50. letech minulého století, komunistická segregace romských dívek a chlapců ve zvláštních školách, zavírání průmyslových závodů v 90. letech a masivní propouštění v dělnických profesích, privatizace bytového fondu, kterou některé města spojila s řízeným vytlačením Romů na okraj, atd.). Přitom neexistují jiná řešení, než taková, která zareagují na neutěšenou socio-ekonomickou situaci obyvatel vyloučených lokalit. Jde o podporu zaměstnanosti a zrovnoprávnění příležitostí na trhu s bydlením. A pro budoucnost především o vzdělání dětí, které může zvrátit začarovaný kruh reprodukce zoufale nevhodných (a společensky nepřijatelných) strategií z rodičů na děti.

Desetitisíce lidí dnes znovu, posté, potisící, zaměňují sociální aspekty chudoby s romskou kulturou. Odpor k výuce romského jazyka se u nich stává odporem k „nepřizpůsobivosti“ – tak jak si ji představují, jak ji přisuzují Romům ve vyloučených lokalitách. Sami přitom neznají skutečné důvody jejich sociálního propadu a zavírají oči před skutečnými řešeními.

Romský jazyk je přitom jeden ze čtyř menšinových jazyků (vedle slovenštiny, polštiny a němčiny), které jsou podle Evropské charty regionálních a menšinových jazyků na území České republiky zvláště podporovány – jsou totiž původními jazyky každého desátého Čecha!
Jsou tedy historickou součástí kultury na území Česka, důležitými kamínky v mozaice identity obyvatel naší republiky.

Je úzkostné přečíst si v novinách vyjádření některých Romů, kteří tvrdí, že romština je mrtvý jazyk (LN, Milan Horváth). Slouží na podporu zpochybnění zájmu samotných Romů o vlastní kulturu a jazyk.
Nejde přitom o nic menšího, než o potlačování vlastní identity. Každý Rom v České republice ví, že pokud svůj romský původ nebude zdůrazňovat, ušetří si spoustu nepříjemností, nebude spojován s osmdesáti tisíci Romy, kteří žijí ve vyloučených lokalitách. Takovou situaci lze přirovnat k situaci emigranta – člověka, který je nucen v zájmu přežití násilně potlačit svoji identitu, zůstat bez kontaktu s rodinou, s přáteli, se kterými ho pojí společná historie. Dochází k devastaci nejen osobní integrity, ale i skupinové, což může u dětí vést k dalšímu uzavírání se před okolím, ztráty sebevědomí a pocitu vlastní hodnoty a v extrémním případě i k nenávisti a agresi.
Nejde o to, že by se každý Rom měl hlásit k romské národnosti, kultuře, či jazyku. Ale jde o to, aby k tomu měl možnost, resp. aby to pro něj neznamenalo nevýhodu na hranici přežití v rámci české společnosti.

Několik let jsem měl příležitost pracovat v terénu sociálně vyloučených lokalit. Pamatuji si, jak romské děti rády přijímaly nejen možnost zahrát si fotbal, jet na výlet, ale také – a možná i především – otevřeně si popovídat o historii Romů, o romském jazyce. Většina z nich jazykem svých předků nemluví, a často ani jejich rodiče. Vědí, že musí umět především dobře mluvit česky. Ale zároveň jim nikdo uspokojivě neodpověděl na otázky, které se týkají vymírající romštiny, tradic romské kultury, apod. Na otázky, které souvisí s jejich identitou, kterou intuitivně pod tlakem společenské atmosféry potlačují. Otázky, které se stávají součástí symbolického vyloučení Romů ze společnosti, které ještě zhoršuje jejich šanci na plné začlenění do společnosti.

Těším se, až jednou naplno začneme čerpat benefity z rozvoje romské kultury na území České republiky. Až Romové nebudou tak chudí, aby museli výlučně řešit existenciální problémy, ale až budou – tak jako všichni obyčejní lidé v Česku – pracovat a vzdělávat se a budou mít ve svém volném čase prostor, energii a prostředky k rozvoji kultury. A ta snad do té doby nezanikne, ale naopak bude – i díky programům podpory jazyka, živá.

Návrh na zavedení Romštiny na školách je další logický krok ministerstva školství v celé řadě aktivit sekce, která na ministerstvu řídí sociální programy ve školství. Ty předchozí směřovaly především do oblasti rovných příležitostí ve vzdělávání (viz. národní akční plán inkluzívního vzdělávání čerstvě schválený vládou). Tento, zcela správně, míří do oblasti rovnosti kultur.
Hlasití kritici romštiny přitom zapomněli, že zařazování výuky o romské kultuře a historii je prostřednictvím průřezového tématu multikulturní výchova dávno součástí rámcových vzdělávacích programů základních škol i gymnázií. Ve jménu základního respektu ke všem dětem, které v Česku žijí.