Za mého mládí se říkávalo, že není nic staršího než včerejší noviny. Ač sociální sítě ignoruji, mám za to, že dnes spíš platí, že není nic staršího než 30 minut starý tweet. Přesto si dnes dovolím zveřejnit text, který jsem napsal den přes Štědrým dnem (tedy více jak před měsícem) a který jsem dosud nebyl schopen zfinalizovat do publikovatelné podoby. Ač se naše pandemická situace opět výrazně posunula, mám pocit, že tento loňský text s mnoha „historickými“ odkazy lze bez velkých úprav číst i dnes.

V půlce loňského prosince jsme se ženou v Dejvické divadle navštívili pořad Co.media – Intermediální integrál Martina Myšičky, do něhož si umělecký šéf divadla (a vystudovaný fyzik) zve k otevřené diskusi vědce z tzv. tvrdých věd.

Tentokrát byl jeho hostem molekulární biolog Lukáš Čermák, který se svým nepopiratelným charismatem mj. popisoval své utrpení nad tím, že musí v tramvaji takřka obden snášet laické naivní rozhovory cestujících o principech PCR metody, která je vědcovým denním chlebem. Na závěr svého vystoupení Lukáš Čermák zauvažoval nad tím, jaké jsme jako lidstvo měli štětí, že se covid nerozšířil o pouhých dvacet let dříve, kdy by podle něj byly škody daleko brutálnější. Lidstvo by se při tehdejším stupni poznání neumělo covidu bránit tak jako dnes a rozhodně by nebylo schopno během roku vynalézt funkční vakcínu proti covidu. Je smutné, jak pohrdáme těmito nespornými úspěchy naší civilizace.

Čím dál více je z velkých čísel zjevné, že očkování funguje. Oblasti, kde je větší proočkovanost, prokazatelně lépe zvládají covidovou pandemii a její následky. Týká se to nejen porovnání mezi jednotlivými státy, ale i porovnání mezi různými regiony téhož státu, které může být statisticky více vypovídající (viz třeba zde
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/koronavirus-nemecko-si-spocitalo-zemi-po-zemi-jak-souvisi-ockovani-s-umrtnosti-182482).
Kdo má oči otevřené, podstatná čísla prokazující výše uvedená tvrzení si najde. Kdo vidět nechce, najde si v bažinách internetu mnoho „důkazů“ pro svůj opačný názor.

Vztaženo ad absurdum, lze konstatovat, že pokud bychom byli všichni neočkovaní, velice pravděpodobně bychom se potáceli v brutálních lockdownech přibližně na úrovni loňské zimy, které by nejspíš nezabránily dalším tisícům zbytečných úmrtí. Naopak, pokud bychom byli všichni očkovaní, covid by měl na naše životy jen minimální vliv a dost možná bychom ke covidu konečně mohli přistupovat jako k běžné chřipce. Existuje tedy i nadále nějaký racionální argument, proč se hromadně neočkovat?

Ano, jsem si vědom toho, že lidé nejednají vždy racionálně (ač nerad, musím připustit, že se to týká i autora tohoto textu). Přesto jsem z různých výměn názorů a reakcí na moje blogy nezískal pocit, že za odmítáním očkování je nějaká ucelená pozitivní teorie. Spíš mám pocit, že ta averze funguje obdobně jako produkty putinovských trollích farem (viz třeba kniha Jessiky Aro – Putinovi trollové, která u nás vyšla v Edici N). Cílem oponentů očkování je naklást co nejvíce souběžných teorií a maximum třeba jen drobných nebo bláznivých zpochybnění, jejíž konečným cílem není zastávat jiný ucelený názor, ale jen a pouze zpochybnit ten jediný možný racionální závěr (=očkování funguje). Podobný pocit popisuje na základě diskusí se svými vrstevníky Matěj Škop z Deníku N, viz zde:
https://denikn.cz/764185/ocima-dvacatnika-jako-by-byli-ve-sluzbach-viru/?ref=list

Názorně to lze demonstrovat třeba i na rozhovoru, který poskytl jednomu webu nepochybně očkovaný Lukáš Pollert, kterého si vážím třeba i proto, že se podílel na vybudování jednoho z největších lyžařských klubů v České republice. Přecházím to, že rozhovor byl publikován na webu, jehož důvěryhodnost jsem si neověřil (a nemám chuť si ověřovat) a budu předpokládat, že rozhovor proběhl tak, jak byl zveřejněn.
V rozhovoru je vyřčeno mnoho odůvodněných názorů odmítajících kroky médií i úřadů, s kterými nelze než souhlasit. Nicméně tam chybí jediná věc – jakýkoli pozitivní názor na to, co je potřeba dělat proto, abychom epidemii zvládli třeba tak, jako některé západní země. Pro Pollertovu rebelskou duši je pak logické zklamání nad chováním opozičních politiků, kteří musí nyní přebrat odpovědnost a z pozic kritiků a rebelů se překlopit do pozic těch, co musí pozitivně NĚCO udělat. Mám za to, že všeobecně známý lékař aspirující (byť třeba nezáměrně) na pozici veřejné autority by se neměl uchylovat pouze k prvoplánové punkově-nihilistické kritice a (obzvláště jako lékař) by měl chápat širší odpovědnost svého konání. Rozhovor lze nalézt zde.

S postupujícím časem je zjevné, že diskuse o očkování je jen podmnožinou diskuse mající daleko širší rozměr. Zdá se mi, že je to v konečném důsledku diskuse o důvěře v média a v novináře, o důvěře ve vědce a v západní racionální vědu, o důvěře v politiky a politiku jako správu věcí veřejných a ve finále o důvěře ve společnost jako takovou. Svým postojem tak lidé daleko více než o očkování dávají výpověď o svém postoji k životu, o své pozici ve společnosti, o své spokojenosti sami se sebou, se svým životem. Tento problém se nevyřeší jen zlepšenou výchovou racionálního a vědeckého uvažování ve školách, toto je problematika pro celou naši společnost. Lépe něž já tyto myšlenky vystihl Tomáš Feřtek na stránkách Respektu, viz zde:
https://www.respekt.cz/vzdelavani/kriticky-paradox-spasu-rozumu-od-skol-a-kritickeho-mysleni-necekejme

Mám pocit, že vliv na zdánlivou i skutečnou vyhrocenost diskusí má i chybějící shoda na základech fungování jedince v naší společnosti, nad konfliktech jeho individuálních práv s jakousi společenskou potřebou se organizovat, nad nedostatkem chápání (včetně mnoha autorit) jakési společenské nadindividuální odpovědnosti. Krátké shrnutí tohoto „konfliktu“ uvedl na serveru Seznam Zprávy Jiří Přibáň, mj. můj profesor sociologie na Právnické fakultě UK, zde:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/porady-zahady-glosa-kde-konci-svoboda-a-zacina-povinnost-i-v-pandemii-183101

Domnívám se, že chybějící shodu naší společnosti v této oblasti mají na svědomí nedostatky našeho vzdělávacího systému. Já jsem jako Husákovovo dítě procházel celou školní docházkou poctivou komunistickou indoktrinací od prvouky, přes občanskou výchovu a až po středoškolský dějepis. V mém případě byla tato indoktrinace zakončena vysokoškolským předmětem Dějiny Mezinárodního dělnického hnutí (od následujících přednášek Politické ekonomie nebo Vědeckého komunismu mě osvobodil Listopad 89). Po sametové revoluci jsem si chybějící vzdělání doplnil a prošel jsem jakýmsi rychlokursem západního myšlení a demokracie třeba od Václava Havla, Pavla Tigrida, Petra Pitharta nebo Daniela Kroupy.

Avšak ze školního vzdělávání mých dětí nemám pocit, že by naše školství vzdělávací funkci v této oblasti plnilo nějakým relevantním způsobem. V dějepisu se stále naše děti dozví více o únětické kultuře než třeba o historických dějích majících za následek náš vstup do EU (tam zpravidla dějepisář/-ka v rámci výuky nikdy nedospěje). Na výchovu k občanství tak v našich rodinách připadá větší úloha, než by bylo dle mého názoru záhodno.

Vyplývá mi z toho i to, že kromě probíhající vakcinace dětí se budeme muset v blízké budoucnosti zamýšlet i nad větší indoktrinací našich potomků demokratickými hodnotami nejen v průběhu povinné školní docházky.


V zájmu zachování duševního zdraví nepoužívám sociální sítě. Pokud chcete na můj blog a na moje názory jakkoli reagovat, udělejte to prosím postaru a pošlete mi email na martin.stepan@aspekt.hm
Za jakoukoli zpětnou reakci budu rád, nicméně si vyhrazuji právo neodpovědět.
Chcete-li být upozorňování na moje další příspěvky, zašlete mi prosím na výše uvedený mail vaši emailovou adresu a já si vás zařadím do maillistu.