V České televizi právě běží kriminální seriál Devadesátky, jehož název jakoby navozuje pocit, že děj seriálu má vystihovat tehdejší společenskou situaci a atmosféru. Na podobném principu byla vystavěna i podcastové série České podsvětí autorů Josefa Klímy a Adama Miklici. Jindřich Šídlo v rámci svého pořadu Šťastné pondělí v sekci Devadesátky pojímá toto období jinak, ovšem i on ukazuje jen ty nejbizarnější společenské jevy této doby. Vím, že výše uvedená díla nemají aspiraci uceleně popisovat toto inspirativní historické období. Nicméně mám dojem, že my, tehdejší pamětníci, si z této doby neseme poněkud jiný obraz než ten, jež je nám předkládám ve výše uvedených dílech.

Můj konkrétní a navýsost osobní chronologicky řazený příspěvek předkládám zde. Během devadesátých let jsem:
-zahájil tuto epochu neopakovatelným Silvestrem 1989 v narvané venkovské hospodě (dnes již neexistující) ve Šluknovském výběžku, kde teklo proudem nejen pivo (dnes již neexistující Děčínský kapitán 11°) a šampaňské, ale i do té doby nepoznané pocity euforie, povoleného uvolnění a svobody.

-prostopoval bez peněz prakticky všechny kontinentální státy západní Evropy s tichým údivem nad fungování západních občanů, kteří nám sem tam byli ochotni koupit jídlo, dát peníze, nechat doma přespat a vykoupat nebo nás třeba nechat během svého nákupu v autě s klíčky v zapalování.

-při přejezdu hranice z Německa v obstarožním VW Golf přemluvil řidiče - jakéhosi východoněmeckého floutka – aby vzal všechny stopařky, kterých tu teplou letní noc bylo u krušnohorské silnice víc než dost. Do auta jsme jich nacpali asi pět a všechny jsme je poněkud zklamané vysadili dole pod kopcem v Dubí. Kontext této události jsem plně pochopil až o několik let později po přečtení mnoha novinových článků.

-proměnil z obav z nadcházející ekonomické transformace své skromné studentské korunové úspory do tvrdé měny - rakouských šilinků.

-se účastnil vystoupení Václava Havla, Spirituál kvintetu a George Bushe st. na Václavském náměstí. Praha byla tehdy povinnou zastávkou amerických prezidentů na jejich evropských turné.

-rozjel s kamarádem svou první podnikatelskou etapu. V době liberalizace cen a rozpadu maloobchodní sítě jsme na tržnicích prodávali produkty z místních továren – trvanlivé potraviny z Vitany a keramické výrobky. Prodejem tohoto nesourodého sortimentu si bylo možné vydělat až tisíc korun denně, což tehdy představovalo polovinu platu vědeckého pracovníka.

-tuto fázi našeho podnikání zakončil legendárním Studentským plesem, kdy jsme si drze pronajali celý vítkovický Kulturní dům, ve kterém běžel program ve všech čtyřech sálech najednou (rokenrol band, cimbál, diskotéka, heavymetalový program). K totálnímu organizačnímu chaosu přispělo především to, že jsme prodali o několik set lístků více než činila kapacita sálu, takže pár set lidí se do kulturního domu buď nedostalo, nebo prolezlo okénky na toaletách. Akce vyvrcholila losováním tomboly, kam v nastalém zmatku nedorazil najatý moderátor. Tombolu v narvaném hlavním sále jsem osobně odmoderoval ve spolupráci s Gejzou Valentem (hlavní cenou bylo sele).

-zahájil ve svých 22 letech svoji regulérní pracovní kariéru jako (hlavní a jediný) manažer soukromé jazykové školy, která patřila mým stejně starým kamarádům.

-vyrazil s kamarády na roadtrip do Izraele novou Škodou Favorit 135 LS v béžové barvě. Po návštěvě rakousko-tureckého zábavního parku Prátr a po pokusu kdesi u Vukovaru překročit srbsko-chorvatskou válečnou frontu naši cestu ukončila tragická dopravní nehoda někde na srbsko-kosovském pomezí. Následovala unikátní osobní zkušenost, kdy na mě bylo místním milicionářem mířeno plně nabitým samopalem.

-si koupil výhodně v letním výprodeji v nově otevřeném hypermarketu v Drážďanech (v Česku tehdy ještě obdobná nákupní centra nebyla) koženkové mokasíny a růžové plátěné kalhoty, v nichž jsme posléze úspěšně obnovil svou podnikatelskou kariéru. Na rozdíl od svých bratranců jsem se ubránil volání doby a nenechal si na hlavě vyrůst trvalou.

-se oženil. Jako svatební oběd jsme měli kuřecí plátek s broskví zapečený plátkovým sýrem, příloha byla fakultativní - hranolky nebo krokety.

-obdržel novomanželskou půjčku – ta padla na mikrovlnou troubu a část fritovacího hrnce.

-si pořídil se ženou na základě ručně psaného inzerátu zveřejněného za 10 Kč v místní vývěskové službě (realitní makléři neexistovali) dekret na panelákový byt 3+1 za 26 mých měsíčních platů. Část vypůjčených peněz jsme později splatili výnosem z prodeje akcií z první vlny kupónové privatizace. Byt jsme po pár letech odkoupili do soukromého vlastnictví od obce za cca 10 tehdejších měsíčních platů a jako vážený vlastník jsem se stal členem výboru SVJ.

-deratizoval, desinfikoval a desinsektoval koupený byt po našich předchůdcích, kteří v bytě chovali několik psů, na balkoně králíky a slepice a v koupelně odchovávali i kachňata. Paní pracovala jako uklízečka v místním zdravotním středisku a ze stavu bytu jasně vyplývalo, že si práci domů rozhodně nenosila.

-pokračoval po ukončení první vysoké školy ve své pracovní kariéře v mezinárodní účetní firmě, kde mi jeden měsíční plat stačil na koupi koberce do jediné místnosti našeho bytu. Nápad, že si budu koberce tkát sám (za měsíc bych nejspíš utkal více než jeden koberec) jsem zavrhl, opustil jsem po dvou a půl měsících toto zaměstnání a se ženou se vrhl do podnikání v téže oblasti.

-nechal přes známého (a klienta) a za úplatek ve výši jednoho měsíčního platu zavést do našeho panelákového bytu telefon jako nutnou podmínku pro rozjezd firmy (zavedení telefonu řádnou cestou tehdy trvalo několik let). Investice se oplatila, firma funguje dodnes (nyní již v regulérních kancelářích) a dlouhodobě poskytuje živobytí a sociální jistoty nejen mé rodině, ale i dalším více než dvaceti rodinám.
-na konci první úspěšné daňové sezony spočítal příjmy a na oslavu podnikatelského úspěchu jsme si hned na jaře s manželkou v jakémsi stánku s novinami na Praze 7 koupili letecký zájezd do Tuniska za 9.900 Kč. Podzimní zájezd se kupodivu konal a já jsem poprvé letěl třesoucím se bazarovým letadlem provozovaným jakousi narychlo založenou českou soukromou leteckou společností. Manželka si přivezla ze Sousse kožený pásek a koženou kabelku, já nově nabyté schopnosti trhovce smlouvat cenu až do nesmyslných nížin, které jsme pak už nikdy ke své škodě nepotřeboval/nepoužil.

-si pořídil na finanční leasing od Škofinu tmavě modrou Škoda Forman 136 L ve specifikaci SpecialLine, abych ji za pár let vyměnil za vínovou Škodu Octavii 1,8 SLX první generace v plné palbě.

-se ženou vyrazil s Formanem na letní road trip po rakouských, italských a švýcarských Alpách, kdy jsme vůz používali nejen jako dopravní prostředek, ale i jako ubytovací jednotku (absence kuchyně, koupelny a WC tehdy nebyla na škodu, ložnici nahradili matrace na místě vymontovaných zadních sedadel a zavazadlového prostoru).

-v bytě provedl rekonstrukci koupelnového jádra, které jsme nahradili poctivou sádrokartonovou konstrukcí. Rekonstrukci jsme z podstatné části hradili výnosem z prodeje akcií z druhé vlny kupónové privatizace.

-musel strpět tři po sobě jdoucí vykradení našeho bytu, jejichž pravidelná frekvence byla bůhvíproč shodná s frekvencí vymírání generálních tajemníků SSSR v osmdesátých letech (=po 14 měsících). To nám umožnilo být neustále na špici v elektronickém vybavení domácnosti, tehdy jsem byl svými kamarády vyhledáván jako expert na nákup televize.

-se zúčastnil koncertů Rolling Stones, R.E.M. nebo Pink Floyd (ty jsem slyšel jen přes Bránu borců Strahovského stadionu, neb jsme se ženou usoudili, že jim 750 Kč za lístek nedáme – ach jo). Navštívili jsme mnoho hudebních festivalů (Čtverec, Okoř se šťávou i Okoř bez šťávy), opakovaně chodili na koncerty Lucie, Vladimíra Mišíka nebo Pražského výběru (ano, pamatuji si i jeho bigband éru s dechovou sekcí).

-složil zkoušky daňového poradce, což mi umožnilo se seznámit a pracovat pro lidi, kteří byli schopni díky pracovitosti, podnikavosti, dobrým nápadům nebo i štěstí vybudovat fungující a stabilní firmy, dlouhodobě zaměstnávat mnoho lidí a v konečném důsledku třeba i vydělat nemalé peníze. Pojem podnikatel tak pro mě naplnili poněkud jiným obsahem, než jak byl tehdy (a v podstatě je dodnes) mediálně pojímán.

-si splnil svůj celoživotní sen si alespoň jednou v životě zalyžovat v Alpách. Vyrazili jsme se ženou v nově pořízených lyžařských kombinézách zakoupených v pasáží u olomouckého Horního náměstí do Zel am See, kde jsem si slušivou kombinézu s fialovými aplikacemi roztrhal a zašpinil po razantním skoku za horizont do bahnitého místa, která nebylo vysněženo.

-rozšířil svou rodinu o staršího syna, u něhož jsem obratem zahájil sportovní přípravu, která vyvrcholila parádní trefou do šibenice na parkovišti zimního stadionu Philadelphia Flyers v rámci předzápasového programu. Synek obdržel ručník s logem klubu a pak absolvoval své první interview v angličtině, po němž se od okolostojících Američanů rozezněly ovace ve stylu „Inu Češi!“ (tehdy tam hostovali Pitsburgh Penguins, jehož první dvě řady byly složeny výhradně z českých hokejistů a klub trénoval Ivan Hlinka). Další hokejovou kariéru syna na tomto poli zastavily speciální pedagogické schopnosti tehdejších mládežnických trenérů HK Kaučuk Kralupy.

-s několikaměsíčním synkem na klíně oslavil první samostatné vítězství českého družstva na MS v hokeji, kdy ve finále dal rozhodující branku Martin Procházka, můj vrstevník pocházející z našeho města.

-pořídil za 999 Kč na dvouletou smlouvu svůj první GSM mobilní telefon Philips Fizz s vytahovací anténkou, mým prvním operátorem byl Radiomobil (dnes Tmobile).

-si koupil chalupu z roku 1865 nacházející se na hranici nově vyhlášeného Národního parku České Švýcarsko, abych se ve svých 28 letech stal nejmladším chalupářem ve vsi, jímž tam jsem dodnes.

-v době zimní olympiády v Naganu poprvé postavil svého staršího syna na lyže na loučce před naší chalupou, což následně vyplynulo v jeho účast na letošní zimní olympiádě v Pekingu v barvách slovenské reprezentace.

-se ubránil nástupu na povinnou základní vojenskou službu, která mi byla po dovršení mého 30. roku života vojenskou správou jednou provždy prominuta díky existenci syna a díky studiu druhé vysoké školy, které jsem si protáhl až do dalšího tisíciletí (viz § 29 odst. 2 tehdejšího branného zákona). Tím pádem jsem nemusel tento ožehavý problém řešit ani zdlouhavou civilní službou, ani potupným sháněním modré knížky.

-se účastnil během vánočních prázdnin každodenních večerních hokejových zápasů na nově napuštěném rybníce, na němž se scházela takřka celá chalupářská osada, z nichž nemnozí si brusle a hokejky narychlo za tím účelem pořídili (tehdy jsme prostě byli hokejovým národem). Poslední zápas proběhl o posledního Silvestra tohoto desetiletí, neb následující spontánní silvestrovským ohňostroj znemožnil jakékoli další bruslení na znečištěném ledě. Podobné společensko-sportovní aktivity se v naší osadě poté již neopakovaly.

V zájmu zachování duševního zdraví nepoužívám sociální sítě. Pokud chcete na můj blog a na moje názory jakkoli reagovat, udělejte to prosím postaru a pošlete mi email na martin.stepan@aspekt.hm
Za jakoukoli zpětnou reakci budu rád, nicméně si vyhrazuji právo neodpovědět.
Chcete-li být upozorňování na moje další příspěvky, zašlete mi prosím na výše uvedený mail vaši emailovou adresu a já si vás zařadím do maillistu.