Genius loci, aneb my sami budeme určovat naši budoucnost, nikoliv francouzsko-německý superstát

Před dvaceti lety jsem pobýval v Bonnu na stáži v německém parlamentu. Mám z toho období vzpomínky, které se vryjí do paměti na dlouhou dobu. Například když stojíte v bonnské bazilice na místě, kde latinský nápis připomíná, že zde byl v roce 1346 korunován na římskoněmeckého krále Karel IV, je to velmi působivé. Míst, kde silně cítíte genius loci, je v německém Porýní několik. Tak například schránka s ostatky Tří králů v katedrále v Kolíně nad Rýnem. Ta mimochodem získala své číslo popisné od Francouzů resp. jejich napoleonských vojsk. Podobné je to, když navštívíte katedrálu sv. Martina v Mohuči, v níž působili Petr z Aspeltu a Balduin z Trevíru. Díky jejich aktivní podpoře lucemburskému rodu se mohl Karel IV. stát nejmocnějším mužem Evropy. Asi nejsilněji ale působí, když v Cáchách stojíte ve zdejší katedrále v bezprostřední blízkosti trůnu Karla Velikého. Tento panovník obnovil po tři sta letech římskou říši a určil tak základní geostrategické parametry Evropy na mnohá staletí. Není patrně logičtější místo, které mohlo být zvoleno pro podpis francouzsko-německá smlouvy.
Smlouva z Cách vyvolala mnoho diskusí. Stejně přirozené, jako je její podpis právě v Cáchách, je i to, že se proti ní hlasitě ohradil europoslanec Jan Zahradil. Kdyby nezazněl hlas tohoto euroskeptického matadora bylo by asi něco v nepořádku. Podle Jana Zahradila je smlouva z Cách „krokem k superstátu“ a měli bychom být před ní na pozoru. Je tomu skutečně tak? Ne, není tomu tak.

Více »