Před dvaceti lety jsem pobýval v Bonnu na stáži v německém parlamentu. Mám z toho období vzpomínky, které se vryjí do paměti na dlouhou dobu. Například když stojíte v bonnské bazilice na místě, kde latinský nápis připomíná, že zde byl v roce 1346 korunován na římskoněmeckého krále Karel IV, je to velmi působivé. Míst, kde silně cítíte genius loci, je v německém Porýní několik. Tak například schránka s ostatky Tří králů v katedrále v Kolíně nad Rýnem. Ta mimochodem získala své číslo popisné od Francouzů resp. jejich napoleonských vojsk. Podobné je to, když navštívíte katedrálu sv. Martina v Mohuči, v níž působili Petr z Aspeltu a Balduin z Trevíru. Díky jejich aktivní podpoře lucemburskému rodu se mohl Karel IV. stát nejmocnějším mužem Evropy. Asi nejsilněji ale působí, když v Cáchách stojíte ve zdejší katedrále v bezprostřední blízkosti trůnu Karla Velikého. Tento panovník obnovil po tři sta letech římskou říši a určil tak základní geostrategické parametry Evropy na mnohá staletí. Není patrně logičtější místo, které mohlo být zvoleno pro podpis francouzsko-německá smlouvy.
Smlouva z Cách vyvolala mnoho diskusí. Stejně přirozené, jako je její podpis právě v Cáchách, je i to, že se proti ní hlasitě ohradil europoslanec Jan Zahradil. Kdyby nezazněl hlas tohoto euroskeptického matadora bylo by asi něco v nepořádku. Podle Jana Zahradila je smlouva z Cách „krokem k superstátu“ a měli bychom být před ní na pozoru. Je tomu skutečně tak? Ne, není tomu tak.


Někdejší Elysejskou smlouvu, podepsanou Francií a Německem v roce 1963, smlouva Cášská doplňuje a zasazuje ji do aktuálního evropského rámce. Její text z větší části kodifikuje stávající praxi a metody francouzsko-německé spolupráce. Účelem je spíše zdůraznění sdílených priorit a dlouhodobých cílů než předkládání nových konkrétní iniciativy a projektů. Tomu by měla být přiměřena i očekávání všech ostatních v Evropě.

Ano, smlouva předjímá i vytvoření některých nových instrumentů a mechanismů. Jsou to například: Francouzsko-německá rada pro obranu a bezpečnost; deklarace vzájemné pomoci v případě ozbrojeného útoku na vlastní území či rozšíření praxe výměny styčných diplomatů na delegacích obou zemí při OSN, NATO, či EU. Strany se také zavazují koordinovat své pozice v Radě bezpečnosti OSN a hledat společné pozice v rámci EU. Francie se bude „snažit vyjít vstříc snahám“ Německa o rozšíření počtu členů Rady bezpečnosti, včetně místa pro samotné Německo. Předpokládá se také zavedení nástrojů na podporu společných vědeckých výzkumných programů v oblasti digitalizace, umělé inteligence a inovací. Pozorný čtenář si jistě všimne, že se tato ustanovení smlouvy týkají dvoustranné spolupráce Německa a Francie. Nezavdávají proto důvody k přehnaným očekáváním nebo naopak obavám jiných evropských zemí. Pan Zahradil tedy může klidně spát.

Ano, ve smlouvě jsou i kapitoly s mezinárodním přesahem. V kapitole pokrývající evropské záležitosti, jsou obecně shrnuty principy a iniciativy dlouhodobě prosazované oběma stranami. Jedná se o dokončení vnitřního trhu, prohloubení hospodářské a měnové unie a pokračování v hospodářské, fiskální a sociální konvergenci. Francie a Německo si přislibují pravidelné konzultace před Evropskými radami. To však není nic nového či objevného. Jistě už to existovalo dávno a třeba uskupení V4 má tuto praxi zavedenou taky. Zmínky o „koordinaci vystoupení ministrů zahraničí“ a „snaze o předkládání společných pozic a iniciativ“ jsou také vcelku nic neříkajícími proklamacemi, potvrzujícími dlouhodobě zavedenou praxi.

Další z kapitol upravuje spolupráci v obraně, bezpečnosti a zahraniční politice. Potvrzuje se zde záměr úžeji spolupracovat v budování společných obranných kapacit. Opět nic nového. Když jsem by před dvaceti lety v Bundestagu, hýbal německou politickou scénou obří projekt „evropské“ stíhačky Eurofighter. V článku 4 této kapitoly se výslovně stanovuje vzájemná pomoc v případě útoku zvnějšku. Text se přitom odvolává na čl. 5 Severoatlantické smlouvy a čl. 42.7 Smlouvy o fungování EU, tedy opět žádná novinka.

Reálnější význam může mít ustanovení, podle kterého se obě strany budou koordinovat v transpozici vybraných evropských směrnic do národního právního řádu. Záměrem je zajistit co největší harmonizaci pravidel napomáhajících efektivnější přeshraniční spolupráci. Spolupráce příhraničních regionů na francouzsko-německé hranici se dnes údajně potýká s častými právními překážkami, byť finančních prostředků je na ni dost. I tato pasáž se ale z povahy věci bude týkat spíše mého oblíbeného Porýní než Prahy, k níž svou lásku sdílím s europoslancem Zahradilem.

A co tedy zájmy České republiky? Má pověstný francouzsko-německý motor potenciál určovat budoucnost naší vlasti v Evropě?

Tento motor po druhé světové válce fungoval někdy lépe, někdy hůře, nikdy ne zcela harmonicky. Aktuálně se Brexitem mocenské poměry v Evropě jistě poněkud rozkolísají. Němcům odejdou partneři, kteří byli připraveni pomoci s korekcí některých velkorysých francouzských plánů (v oblasti bezpečnostní a obrané politiky EU; jejího vnitřního trhu; měnové či daňové politiky nebo „evropské hospodářské vlády“).
Aktuálně se Francie a Německo budou obtížně dohadovat o tak zásadní věci, jako je „hospodářská vláda“ Evropy či alespoň Eurozóny. Například transformace jednoho z pilířů této „hospodářské vlády“, Evropského stabilizačního mechanismu v „Evropský měnový fond“, má podle Německa vést k tomu, že EMF bude fungovat výlučně jako krizový nástroj. V případě potřeby má podporovat provedení strukturálních reforem postižených ekonomik a poskytnout jim krátkodobé či střednědobé půjčky, které budou muset být plně splaceny. Německo tak nesouhlasí s francouzskou ideou, aby nějaká evropská mutace mezinárodního měnového fondu obsahovala významný transferový „prorůstový“ prvek. Kancléřka Merkelová francouzské kolegy dosti často upozorňuje, že je vázána německou ústavou, která bez souhlasu Bundestagu neumožňuje vládě jen tak jednoduše přelévat německé peníze do třetích zemí. Realizaci dalších elementů unijní hospodářské vlády, jako je rozpočet eurozóny, evropský ministr hospodářství či vlastní struktura eurozóny v rámci Evropského parlamentu si Německo dokáže představit jen ve velmi skromné podobě. Základním přístupem německé vlády přitom je, že dodržování rozpočtové odpovědnosti je primární odpovědností národních států.

Co se týče bezpečnostní a obranné politiky EU, jedná se o rozsáhlé téma, kterému bych chtěl věnovat někdy samostatný blog. Zjednodušeně lze říci, že německý přístup spočívá více v rozvoji vojenských schopností Unie a posilování integrovaných struktur unijního krizového řízení, zatímco Francouze zajímají hlavně doktríny, vojenské operace za hranicemi EU a samozřejmě peníze.

Motor má tedy limitů více než dost a superstát není v dohlednu. Z hlediska ČR a jejich zájmů v Evropě je zapotřebí se spíše než na Cášskou smlouvu zaměřit na nejdůležitější proces tohoto roku, kterým je vyjednávání nového sedmiletého finančního rámce EU. To není maličkost. Každý rok nám totiž z EU přiteče do rozpočtu o desítky miliard korun více než tam vložíme. Není tedy jedno, v jaké výši budou tyto prostředky přitékat v letech 2021-2027.

Jedno je jisté již teď. Struktura rozpočtu EU v letech 2021-2027 má mít výrazně modernizační charakter. V tom se Němci a Francouzi shodnou. Při podpisu Cášské smlouvy ministr zahraničí Maase přesně toto oznámil. Obě země se budou podle ministra do budoucna intenzivněji zaměřovat na témata, jako je digitalizace, vzdělávání nebo technologie. Německo a Francie se hlásí k „silné, akceschopné Evropě a mírovému uspořádání ve světě“. Rozpočet Unie proto musí mít podle Němců a Francouzů výrazně pro-modernizační charakter.

Modernizační podoba návrhu sedmiletého rámce tohoto rozpočtu je dána plánovaným devítinásobným zvýšením prostředků na digitalizaci sítí; dvojnásobným navýšením prostředků na výměnu mládeže; trojnásobným nárůstem financí na ochranu vnějších hranic, azylovou a migrační politiku; 50%ním nárůstem prostředků na vědu, výzkum a inovace nebo 40%ním nárůstem peněz obranu a bezpečnosti. Nárůst financí se tak týká primárně centrálně řízených komunitárních programů, kde se nahraje na tak zvané „národní obálky“ rozpočtu. Naopak tyto „národní obálky“, odkud dostanou peníze z fondů soudržnosti /koheze/ a společné zemědělské politiky, státy jaksi automaticky, budou v příštím období evropského rozpočtového rámce kráceny cca o 5%. Toto číslo sice nevypadá na první pohled nijak dramaticky, ale krácení samozřejmě nadproporčně postihne „kohezní“ země /rozuměj země s chudými regiony/. Nejde třeba jen o Polsko. Postihne to i Německo, a to díky jeho východní části. Vývojový trend je tedy jasný. V budoucnu o dost více na modernizaci, o trochu méně na podporu chudých zemí a regionů.

Česká republika v současné době čerpá především právě „kohezní peníze“, které jsou relativně „lehce“ dostupné. My se ale musíme posunout od čerpání těchto národních dotačních obálek směrem k čerpání peněz na projekty zajišťující naši modernizaci, tedy budoucnost. V následujících letech totiž tak jako tak vyschnou možnosti kohezní politiky a nám hrozí, že se nebudeme umět ucházet o finanční prostředky z jiných kapitol rozpočtu EU. Například Nizozemsko získává přibližně 60 % finančních prostředků z EU právě prostřednictvím centrálních inovativních programů. Jen zhruba 35 % má ze zdrojů společné zemědělské politiky a jen 5 % z kohezní politiky. Neměl by to pro nás být vzor? Jistě, nejde změnit strukturu hospodářství přes noc. Varovné signály ale nelze přehlížet již nyní. Například Němci nedávno v jednáních Polákům jasně řekli, že jim krácení peněz na kohezi až tolik nevadí. Jsou totiž schopni se ucházet o jiné unijní peníze, o peníze na modernizaci. A těch bude, jak výše uvedeno, dost.

Je více než zřejmé, že z modernizačně nastaveného rozpočtu EU lze profitovat. Německá CDU při nedávných koaličních jednáních jistě nenavrhovala věnovat celých 3,5% (!) HDP SRN do vědy a výzkumu jen tak z plezíru. Spoléhejme i my raději na náš znalostní a inovativní potenciál. Na to, že jsme země šikovných lidí. Spoléhání na to, že jsme pořád ještě zemí „dostatečně chudou“ čili zemí „kohezní“ a že chceme čerpat co nejvíce zemědělských dotací, nikam nevede. Tato cesta přinese krátkodobě, možná ještě tom příštích sedmiletém rozpočtovém období, své finanční ovoce. Perspektivně bych na tuhle variantu v zájmu svých dětí vsázet nechtěl. Proto politiky, kteří na ní vsázet budou, nechci a nebudu volit.

Práci na konzistentním rozvoji modernizačního potenciálu naší země za nás neudělá ani Německo ani Francie, ani žádný francouzsko-německý tandem. Řečeno historickou paralelou, Karel Veliký, jehož můžeme považovat za jakéhosi společného francouzsko-německého krále, sice svou činností ovlivnil chod i naší země. Mnohem více jej ale ovlivnil Karel IV. Kromě dosti veliké dávky štěstí byl při svém panování „otec vlasti“ úspěšný také proto, že byl o dost chytřejší, než byla naprostá většina evropských panovníků té doby. Budeme-li chytří a budeme-li mít v čele politické osobnosti, které mají formát na to, aby dostaly v Cáchách cenu Karla Velikého, bude to mít na náš osud blahodárný vliv. Portrét jednoho takového Čecha, který cenu Karla Velikého přebíral nedaleko místa, kde byla podepsána francouzsko-německá smlouva, v cášské katedrále visí. Asi není těžké uhodnout, o koho se jedná