Úterní rozhodnutí Senátu žalovat prezidenta Václava Klause z velezrady překvapilo mnohé, mezi nimi i mne. Smutné ovšem bylo sledovat následující reakce především z řad politiků, kteří se předháněli, kdo z nich vymyslí hloupější a nesmyslnější výrok. Hysterie dosáhla míry připomínající normalizační prohlášení typu „Chartu 77 jsem samozřejmě nečetl, ale důrazně ji odsuzuji!“ Tyto výroky se často opírají o tvrzení, že Václav Klaus byl obžalován za své politické názory, avšak o jejich nepravdivosti se může přesvědčit každý velmi jednoduše tak, že si senátní žalobu prostě přečte.

Body 1) a 5) žaloby se týkají toho, že prezident neratifikoval mezinárodní smlouvu schválenou volenými zástupci lidu (parlamentem ČR) či její ratifikaci nemístně zdržoval. Tyto dva body v žalobě jsou nejvíce na vodě vzhledem k tomu, že není přesně jasné, zda Ústava prezidentovi udává ve věci ratifikace mezinárodních mluv povinnost (já se domnívám, že ukládá, důvody jsem uvedl ve svém úterním blogu, či zda prezident smí uplatnit svou vůli a ratifikaci odmítnout (i takový výklad najdeme). Jedná se tedy čistě o kompetenční spor – žaloba řeší pravomoci prezidenta, nikoliv názory Václava Klause. Avšak ačkoliv jde o problém dělby moci, nemyslím si, že tyto body žaloby, i kdyby ÚS potvrdil povinnost prezidenta smlouvy neprodleně ratifikovat, naplňují podstatu velezrady, nicméně bezpochyby bude velmi užitečné, pokud se tento kompetenční spor jednou provždy vyřeší.

Bod 2) žaloby se opírá o to, že prezident už rok odmítá jmenovat nové kandidáty na soudce ÚS, čímž ohrozil jeho činnost. Zde by již šlo o situaci vážnější, neboť Ústavní soud představuje důležitou součást demokratického řádu republiky jakožto pojistka nad zákonodárnou mocí – ÚS mmj. dohlíží, zda moc zákonodárná neporušuje ústavní pořádek republiky. Žaloba tak žádným způsobem nesměřuje proti názorům prezidenta, nýbrž proti jeho nemístné svévoli a lehkosti, s jakou dává v sázku jednu z pojistek demokracie. Je na ÚS, zda posoudí prezidentovo (ne)jednání jako dostatečně ohrožující jeho funkci, a v případě že ano, tak zda jde o tak závažný delikt, že naplňuje podstatu velezrady. Tak jako tak se vyjasní další místo v Ústavě.

Bod 3) útočí na část prezidentské amnestie, která patří evidentně k závažnější části žaloby, protože amnestie v této formě představuje mmj. značný zásah do výkonu moci soudní ze strany moci výkonné, t.j. prezidenta. Dělba moci představuje jeden ze základních kamenů demokracie, ale ne všechny moci mají k demokracii totožný vztah.

Moc výkonná (exekutiva), kam Ústava ve své Hlavě třetí (nazvané lapidárně „Moc výkonná“) řadí i prezidenta, představuje vlastní ústrojí státu, soukolí, které jej drží pohromadě a zajišťují jeho fungování. Slova „exekutiva“ a „byrokracie“ mají víceméně totožný význam, jen odlišnou konotaci (podobně jako slova „pes“ a „čokl“ či „otec“ a „fotr“). Její existence s demokracií souvisí dosti volně, exekutiva pracuje víceméně podobným způsobem nezávisle na společenském zřízení.
Moc zákonodárná (legislativa) už s demokracií souvisí více, protože její podoba bývá celkem zřetelně určena typem režimu.
Moc soudní (justice) je pak přímou pojistkou demokracie. Soudy nezávisle a podle práva rozhodují spory mezi občany a umožňují jim i účinnou obranu proti případné zvůli mocných (t.j. exekutivy). Bez justice demokracie nemůže přežít a zvrhne se buď v nějakou formu anarchie nebo tyranie.

Zásah do výkonu moci soudní tedy zdaleka není jen tak, neboť představuje i značné sousto pro demokracii jako takovou. Článek II prezidentovy amnestie zastavil desítky kauz závažné hospodářské kriminality a v diskusi pod mým úterním článkem jsem se od několika přispěvatelů dočetl, kterak tím „prezident vzal justici po hubě“, což je víceméně i názor, který vyjádřil taktněji Miloš Zeman. Tento názor svědčí o nepochopení smyslu justice i nepochopení demokracie jako takové. Zaprvé prezidentu nepřísluší „brát justici po hubě“, neboť není z Boží vůle monarchou, nadaným mocí rozsuzovat lidské spory, nýbrž členem exekutivy zajišťujícím chod a administrativu státu. Zadruhé justice zde není pro justici, nýbrž pro službu občanům (stejně jako prezident – či jakýkoliv jiný politik a úředník – zde není pro prezidenta, ale pro službu občanům, ačkoliv pro někoho možná bývá těžké si to uvědomit), a prezident především „vzal u huby“ tisíce poškozených, a to jak v řízeních trestních, tak v řízeních adhesních, odpovídajících řízením civilním. Nejenže zásadně narušil jejich procesní práva, ale pro případ, že by se otevřelo samostatné občanskoprávní řízení, uvedl je též do důkazní nouze, protože poškození nebudou moci použít jako důkaz rozsudek o vině. Amnestie v takovém rozsahu též znevěrohodňuje justici a dále vymahatelnost práva v ČR, neboť co brání prezidentovi (i jinému) uplatnit ji znovu na jakoukoliv jinou trestnou činnost? Čestné slovo v tomto ohledu nestačí.

Třetí bod žaloby se tedy opět žádným způsobem netýká politických názorů prezidenta, nýbrž reaguje na jeho jednání, které poškodilo tisíce lidí na právech garantovaných Ústavou a které vrhá další stín na ČR jakožto na právní stát, kde se lze domoci svých práv.

Bod 4) žaloby pak odkazuje k nečinnosti ve jmenování čekatele Petra Langera soudcem, ačkoliv prezidentovi nařídil soud buď jmenování provést, nebo řádně odůvodnit odmítnutí. Tento bod senátní žaloby je podle mého názoru naprosto nejzávažnější, neboť prezident nerespektuje rozhodnutí soudu. Toto nelze. Nikdo z nás nesmí nerespektovat soudní rozhodnutí.

Avšak zde je situace závažnější – nejde o to, že by se rozsudku odmítl podřídit občan Václav Klaus, ale že se mu odmítl podřídit český prezident, důležitá složka moci výkonné. Jak jsem zmiňoval ve úterním blogu, dalším základním kamenem demokracie je rovnost před institucemi, tedy zejména úřady a soudy. Ostatně toto opatření stálo u samého zrodu demokracie, i ve zřízeních, kde dělba moci neexistuje, musí panovník dbát svých vlastních zákonů – tak se odlišuje v poměrně vyspělá forma státu, jakou je absolutismus, kde toto platí, od v zásadě primitivní despocie, kde panovník může dělat, co se mu zlíbí, dokud za sebou má dostatečnou sílu těch, kteří zabijí každého, kdo mu odporuje.

V demokracii tedy nutně platí, že před zákonem jsou si všichni rovni, tedy nikdo nad zákonem nestojí. A říkáme-li „nikdo“, nemíníme tím jen občany, ale též stát samotný a jeho složky. Z toho plyne, že demokratický stát musí dodržovat své vlastní zákony. Problém nestojí tedy tak, že Václav Klaus porušuje zákon, nýbrž tak, že zákon porušuje česká instituce – prezident. Moc výkonná, která se neřídí zákony, znamená konec demokracie. Souvislost s Klausovými politickými názory a idejemi v této otázce nenacházím.

Se senátní žalobou prezidenta republiky tedy lze nesouhlasit a určitě jí lze leccos i vyčíst, nicméně tvrdit, že jde o žalobu na prezidenta kvůli jeho názorům, je hloupý nesmysl. Všechny její body se týkají kompetencí a jejich překračování, nikoliv prezidentových názorů na ekonomii, ekologii, homosexualitu, církev, Evropskou unii, Václava Havla, baťůžky, lyže či džínové bundy. Rovněž mi není jasné, jakým způsobem může žaloba poškodit dobré jméno České republiky v zahraničí – to spíš poškozuje fakt, že čeští podnikatelé i zahraniční investoři ji opouštějí a noví se nehrnou, neboť jim vadí zdejší nízká vymahatelnost práva, na jejíž některé symptomy senátní žaloba poukazuje.