Z novoroční amnestie bývalého prezidenta Václava Klause se začíná stávat doslova detektivka. Tato detektivka se zcela mimochodem ukazuje též jako jeden z mnoha symptomů rozpadu demokratických parametrů českého státu.

Vedle prvků detektivních celá aféra zcela nevyhnutelně vykazuje i výrazný žánrový prvek českého umění popřevratového, a to konkrétně „hořkosladkou tragikomičnost“, prostřednictvím níž se kulturní a umělecká fronta s většími či menšími úspěchy snaží vyrovnat především s obdobím totalitním. Jak se zdá, ani doba popřevratová není chudá na momenty totální absurdity, při kterých občan neví, zda se má smát či plakat. Amnestie je jedním z nich a nedávný pozorný blog Milana Šmída mě přiměl, abych se pokusil předložit a naznačit několik hypotéz o této hře šaleb, klamů a závažné hospodářské kriminality. Podívejme se tedy na některé její aktéry...

Pavel Hasenkopf – krycí jméno Zajíc
Tato očividně nejtragikomičtější postavička celé šarády ztělesňuje český problém úřednického lokajství. Na jedné straně amnestii zaštítěnou svým tehdejším šéfem Václavem Klausem nepokrytě glorifikoval, ačkoliv již bylo víceméně jasné, jaké budou její důsledky, na straně druhé však kolem sebe začal kopat jako splašený kůň v okamžiku, kdy jej „vyšetřování“ současného hradního kancléře Vratislava Mynáře označilo jako jednoho z autorů a specificky mu přiřklo hlavní podíl na tolik problematickém článku 2, který ukončuje trestní stíhání v mnoha kauzách závažné hospodářské kriminality.

Ať již je pravda jakákoliv, pro Pavla Hasenkopfa nevyplývá hodnocení jako příliš příznivé ani v případě, že kancléř Mynář pravdu nemá. Z mediální roztržky je celkem očividné, že Pavel Hasenkopf nechce za žádnou cenu být s článkem 2 amnestie spojován a že se staví do role obětního beránka, na kterého chtějí skuteční autoři hodit zodpovědnost. Ptám se však, proč je to pro pana Hasenkopfa takový problém, když o amnestii píše, že jde o vzkaz prezidenta republiky, že „presumpce neviny je pro naši policii a justici jen bezobsažný pojem (o médiích nemluvě)“, nebo dokonce že „se prezident rozhodl tímto způsobem demaskovat českou justici“?

Proč najednou ten odpor a snaha se od článku 2 odstřihnout? Není za tím přeci jen nějaké skryté vědomí, že článek 2 je ve skutečnosti obrovské svinstvo? Kdyby tomu tak přeci nebylo, co by na nějakém autorství záleželo, Pavel Hasenkopf by nad celou věcí mohl jen mávnout rukou a říci, že pravdu má on, ale že je to stejně jedno, vždyť se není za co stydět... Když však od něj místo toho vidíme vzkazy jako „Zdeňku, sorry, ale všechno má své meze a dál Tě nebudu krýt,“ tak se očividně za co stydět je. Ale pokud se je za co stydět, proč Pavel Hasenkopf amnestii ve svých článcích tak plamenně hájil, dokud šlo všechno hladce, a proč až teprve nyní (a navíc postupně) vypouští nějaké dokumenty, které autorství připisují jiným lidem? Pokud se je za co stydět, proč se veřejnost o těchto dokumentech nedozvěděla již dříve, zejména pokud byla tak obrovská společenská poptávka po autorech amnestie?

Loajalita šéfovi, která by mohla být odpovědí na tuto otázku, je sice věc hezká a vznešená, ale Pavel Hasenkopf nebyl zaměstnancem Václava Klause. Pavel Hasenkopf je členem nemalé armády českých státních úředníků, zaměstnává jej tedy český stát prostřednictvím jedné ze svých složek. Jak jsem zmiňoval v jednom ze svých předchozích blogů, prezident není modla, kterou bychom měli uctívat, ani král, kterému bychom se měli klanět. Proto Pavlu Hasenkopfovi nepřísluší býti věren primárně prezidentu Václavu Klausovi, nýbrž především občanům ČR a demokratickému řádu republiky. Pokud se tedy domnívá, že s amnestií není něco v pořádku, o čemž jehož snaha vyvinit se z autorství článku 2 dosti nasvědčuje, měl příslušné kroky podniknout nejpozději v lednu.

Miloš Zeman – krycí jméno Aligátor
Současnému prezidentovi amnestie Václava Klause dobře posloužila jako předvolební slib v klání s ostatními pretendenty na úřad prezidenta, zejména pak kontrastovala s tradiční letargií spícího knížete Schwarzenberga, který amnestii nejprve přešel prakticky bez povšimnutí, ba dokonce ji pochválil, ačkoliv byla zjevně podepsána bez vědomí vlády, která za ni podle ústavy nese odpovědnost. Teprve posléze se ze Schwarzenbergovy strany objevila velmi opatrnická kritika, ale jako vždy nebyl tento politik schopen přikročit od slov k činům a buď na premiéra, který amnestii údajně podepsal, zatlačit, aby věc vyjasnil, či prostě odpovědnost za amnestii odmítnout zcela a jako chlap odstoupit z funkce. Jinak nelze považovat jakékoliv podobné prohlášení za nic jiného než laciný předvolební populismus, navíc zakrývající v lepším případě lhostejnost, v horším případě zbabělost.

A laciný předvolební populismus nás vrací zpět k Miloši Zemanovi. Ten naopak své vymezení se vůči „amnestii pro tuneláře“ využil svým osobitým způsobem k navýšení vlastní popularity, a dokonce po svém zvolení prohlásil, že rád zjistí, kdo tento „nesmysl“, až možná „zločin“ připravil, a dotyčného pak slíbil vyhodit. O to kontrastněji ve srovnání s těmito siláckými vyjádřeními působí další činnost Miloše Zemana.

Výrazný zlom můžeme pozorovat, když se z „amnestie pro tuneláře“ stal „generální pardon neschopnosti soudců a státních zástupců“. V terminologii diskusních faulů jde o klasický „red herring“, tedy odvedení pozornosti od meritu věci, kterým je to, že Václav Klaus zastavil stíhání v kauzách závažné hospodářské kriminality a zasáhl do procesních práv tisíců poškozených, k tomu, že justice domněle neřeší tento druh trestné činnosti dostatečně rychle.

Vrchol Zemanova obratu však lze pozorovat právě v posledních dnech, kdy Zemanův kancléř Mynář přiřkl autorství amnestie trojici Jakl – Hájek – Hasenkopf, což Miloš Zeman považuje za dostatečné navzdory tomu, že dva z této trojice autorství odmítají, a Hasenkopf pak dokonce pro svá tvrzení zvládá přednést nějaké argumenty. Pavel Hasenkopf (jak ostatně nikdy neopomíná zmínit) nikdy svůj podíl na přípravě amnestie nepopíral, ba dokonce svůj návrh vyvěsil zde na aktuálně.cz a jinde pak odkrývá svou korespondenci s Ladislavem Jaklem. Pokud tedy chce Mynář Hasenkopfa spojit s konečnou verzí, a zejména s jejím článkem 2, měl by předložit konkrétnější důkazy, protože není naprosto jasné, které verze se korespondence týká. Na druhou stranu se podle mého názoru lze jen těžko domnívat, že Pavel Hasenkopf o aboličním záměru nevěděl celou dobu, protože mail od Ladislava Jakla, který Hasenkopf sám zveřejnil, hovoří o „přihlédnutí k dlouho se vlekoucím soudům“ již 19. října 2012...


Věc je tedy očividně stále sporná a přiznejme, že i značně zmatená, Zemanův výrok z Událostí 27. 4. 2013, podle nějž „celou záležitost poklád[á] za uzavřenou“, rozhodně není na místě a zavání snahou celou věc rychle zamést pod koberec navzdory veškerým předcházejícím slibům.

Zdeněk Koudelka – krycí jméno Orel
Jedním z důvodů, proč Zeman ve věci „Amina“ takto dramaticky obrátil (pokud vůbec kdy opravdové vyšetření zamýšlel a nešlo o „nepravdy“ podobného charakteru jako „odstřihnutí“ se od Miroslava Šloufa nebo nacistické insignie na hradě Hardegg) může být angažmá Zdeňka Koudelky. Připomeňme, že Koudelka je dlouhodobým podporovatelem jak Miloše Zemana, tak Václava Klause a s oběma jej pojí letité vazby. Z nedávné doby připomeňme například to, že Klaus ještě jako prezident Koudelku navrhl do Ústavního soudu, z doby dřívější pak nelze zapomenout na to, že v roce 2000, v dobách opoziční smlouvy mezi Zemanem a Klausem, patřil mezi hlavní duchovní otce návrhu nového volebního zákona, který znevýhodňoval malé strany natolik, že jej zrušil Ústavní soud, neboť by de facto na věčné časy garantoval podobné vlády bez faktické parlamentní opozice (a samozřejmě by vyhovoval Klausově ODS a Zemanově ČSSD).

Právě Koudelku označuje (či spíše obviňuje) jako autora amnestie Pavel Hasenkopf. Je přitom zajímavé, že Zdeněk Koudelka již 2. ledna 2013 přišel s článkem, který amnestii ani ne tak rozebírá, jako spíše oslavným způsobem vykládá. Ze stylu článku odpovídá, že Zdeněk Koudelka musel být s amnestií obeznámen již dříve, když mohl již den poté sepsat článek, ve kterém odhaluje důvody amnestie, a dokonce přichází s některými velmi konkrétními počty vězňů, které si bezpochyby nezjišťoval ještě během odpoledne 1. ledna, který je státním svátkem jistě i na Ministerstvu spravedlnosti.

Tento článek původem z Práva nalezneme např. na stránkách Pražského hradu, ale vyloženě legrační je, že jej autor ve snaze zasáhnout co nejvíce čtenářů umístil i mezi blogy na Aktuálně.cz, odkud však článek v nedávné době záhadně zmizel. Toho si velmi trefně všiml zdejší bloger Milan Šmíd ve svém nedávném blogu, z nějž si dovoluji tuto klíčovou pasáž převzít.

Zde je verze lednocého archivu blogu Zdeňka Koudelky ze dne 20. dubna:


A zde můžeme vidět verzi současnou:


Od 20. dubna tedy zmizely tři blogy, které se všechny shodou okolností týkaly amnestie: blog Amnestie z 2. 1. 2013, blog Právo musí být rozumné z 9. 1. 2013 a blog Přestupková amnestie z 15. 1. 2013. První a poslední článek lze zřejmě dohledat z jiných zdrojů, kde je nebylo možné zničit, avšak článek z 9. ledna zmizel jak z autorova blogu na Aktuálně.cz, tak z jeho druhého blogu na dobrezpravy.eu. Zvláštní je i načasování celého zmizení, protože podle Milana Šmída byly blogy dostupné ještě 20. dubna, tedy zhruba týden před vypuknutím mediální roztržky mezi Pavlem Hasenkopfem a Hradem. Takovýto kontext pak skutečně působí dojmem, že „Koudelka po sobě zametá jako tchoř stopu“ či „maže své blogerské články, jak bytový zloděj otisky svých prstů“, jak trefně praví komentáře čtenářů pod článkem Milana Šmída.

Jednání Zdeňka Koudelky však představuje zajímavou indicii pro zvídavého pátrače... Copak se asi v těch článcích nachází, že stojí za to trochu zariskovat a zamést je pod koberec? Jde o nějaké nezamýšlené informace, které se jevily v lednu ještě jako neškodné? Jde o autorovu (neúspěšnou) snahu odvést od sebe pozornost v případě, že by šetření autorství amnestie skutečně někam postoupilo? Nebo nám například něco může říci už samotná doba vydání prvního oslavného článku v zásadě v řádu hodin od vyhlášení? Možná obecně stojí za to prozkoumat blíže chronologii událostí týkajících se amnestie, seřazení dat, která známe, ale koneckonců i vyjádření na toto téma – kdo s jakou rychlostí a jakou kvalitou byl schopen reagovat, a jak je na věci zainteresován.

Rád bych tedy tímto pozval všechny čtenáře tohoto blogu k malé detektivní hře – zkusme najít co nejvíce takovýchto informací (pokud možno i s jejich zdrojem) a shromáždit je v diskusi k tomuto blogu. Zajímavé může být vše od velkých politických událostí až po zdánlivě nevinné titěrnosti, jako například kdy přesně Zdeněk Koudelka na aktuálně.cz umístil svůj blog, kdy přesně jej stáhl (pan Stejskal by mohl pomoci), kdy tento článek vyšel v deníku Právo a kdy a jak se jeho autor dostal k tak konkrétním číslům a interpretacím.

Třeba z toho něco netušeného vyplyne, například námět na další blog...