V dnešní době už moc nevěříme na vodníky a bludičky v obecním rybníku, z lesa na kopci nějak zmizel hejkal. Neslyšela jsem nikdy o sežrané princezně ani o zkamenělých rytířích. Nicméně zdá se, že tito naši pestří souputníci nás neopustili ani v moderní době: neděsí nás v lese, ale hejkají nám v hlavě, stahují nás do vod, v nichž neumíme plavat, snaží se sežrat křehčí bytosti, zaklít do kamene naše příbuzné, sírou okuřují články v diskusích pod čarou. Strašidla dnes: bát se či nebát?
Kdyby se mne někdo před rokem zeptal, jak se definuje občanská společnost, zarazila bych se a nedokázala dobře odpovědět. A už vůbec bych neuměla odpovědět sousedovi o patro výš, ve vedlejší zahradě, vnukovi. Blekotala bych nejspíš něco o pravdě, pestrosti a odpovědnosti a cítila se trapně, protože přece to je dobrá věc a mně o ni má jít, ale sama houby vím, jak to vlastně popsat.