…slyšela jsem kdysi oknem ze zahrady a zarazila jsem se, co to ty děti hrají. Hrály si se švihadlem na život: kdo si koho vezme, kdo bude mít dítě, jak chce či nechce umřít. Vrátila jsem se zpátky do kuchyně a dumala, kudy a proč k nám chodí rozpočítadla a dětské hry – Krvavé koleno, Hloupá kuchařka, Štěstí neštěstí…


V televizi teď běží kratičký spot, který sahá hluboko do našeho dětství a evokuje ta trochu tajuplná rozpočítadla, která se dokonale rýmovala, ale trochu nás při nich mrazilo. Proč? Jakoby bez rozmyslu mluvila kromě veselých věcí i o smrti a my jsme nevěděli, co s ní. Teď jsme dospělí a nevíme ještě víc. Bojíme se jí, zatlačili jsme ji ze scény našeho života a do šerého zákulisí se raději nedíváme. Ale ona tam stojí, připravena na svůj čas. Když pak přijde, lekneme se a nevíme si rady, nevíme, co dělat, jak pečovat o své nejbližší, nevíme, jak spolu mluvit, chybějí nám základní informace. Asi všichni, kteří se snaží pomáhat lidem na konci života, na to narážejí.

Tak jsme si vzali na pomoc starodávné říkačky, využili novodobé nástroje a připravili kampaň Nebojme se zbytečně, která nám má naši konečnost připomenout. Televizi už si někdo stěžoval, že jej strašíme: je zvyklý tam hledět na umírání jiných, ale není zvyklý pomyslet na to, že jeho se to také týká. Obávám se, že televize sotva může tuhle stížnost vyřešit, tu je totiž asi třeba směřovat jinam. Jenže tam člověk moc šancí uspět se stížnostmi tohoto druhu nemá. Byli jsme vymyšleni jako bytosti konečné a je určitě dobré si to čas od času připomenout, dokud ještě tančíme na scéně, hrajeme si hry a koukáme na televizi.

Podívejte se