Dnes je poslední den, pro většinu z nás jen poslední den v roce. Nikdo to sice nemáme jisté, ale většina z nás se zítra probudí a tak či onak vykročí do dalšího dne i do dalšího roku zároveň. Já si ale ten poslední den nenechám ujít, když už mám blog o té naší konečnosti…

V novinách se dnes bilancuje, ohlíží na loňské (ne moc úspěšné) prognózy a s více či méně zjevnými rozpaky se pak zveřejňují prognózy nové, které se podobně vyplní-nevyplní. Některé úvahy jsou půvabně bezradné, zároveň však jakoby magické: Když (prý) měl být minulý rok podle předpovědí poklidný a byl (prý) nakonec bouřlivý, bude třeba nový rok, který má být špatný, nakonec dobrý… Pan Petráček v Lidovkách s jistým pochopením pro tíhu prorokování píše, že prorokovat špatné události není nic těžkého (na to stejně vždycky nějak dojde), že je ale těžší prognózovat radost. Ta si zřejmě trochu víc chodí, kdy a jak chce. Nebo jak to je?
Dumat o tučných a hubených letech má jistě smysl. Možná ale víc než na tom, jaký příští rok prostě „bude“, záleží na tom, jak s ním naložíme my. Jestli si každý den, i v jeho těžkostech, všimneme radosti v něm skryté, uvítáme ji a budeme za ni vděčni. Naše životy se skládají z jednotlivých dní a chvil, nad nimiž máme určitou vládu, skrze ně nakonec máme sílu přetvářet špatné roky na lepší. Lidé na konci života, zvláště ve svých skutečně posledních dnech, nás učí, že k nám někdy skrze smutné chvíle vejde radost, která by jinudy nepřišla. Nebo bychom si jí prostě nevšimli? Netuším, co přinese celý dlouhý rok, ale přeji nám dobré dny, každý vždycky od rána do večera, s jeho tíhou i radostmi.
Před Vánoci jsme vydali v Cestě domů knížku Malé dobré zprávy, která nahlíží do těch těžších chvil našich životů skrze skutečné příběhy lidí, s nimiž tu žijeme na světě. Otázku, co je tíha a co opravdová radost, trochu relativizuje. Tady je jeden příběh o jednom posledním dni.

Poslední slzička paní Štěpánky
V nemocnici vám někdy v posledních dnech říkají: “Jděte domů, vždyť vidíte, maminka už je mimo, už nevnímá, nemá smysl, abyste tady u ní seděla.“ Vlastně jim uvěříte, maminka opravdu vypadá úplně jinak, než když s vámi sedávala u kávy, je celá špičatá, těžce dýchá a má zavřené oči, ani se nepohne. S nejasně nejistým svědomím odejdete. A stává se, že ráno pak přijdete a maminku nenajdete: zemřela, odvezli ji, je pryč.
Paní Štěpánka umírala doma. Nad postelí jí visely šišaté obrázky pravnoučat a vnoučat a mušličky od moře, vedle postele stál její hnědý hrneček, peřiny měla růžové pruhaté, svoje. Zrána bylo zřejmé, že se konec jejího života blíží. Ztěžka dýchala a zdálo se, že ruch dětí, které se přicházely loučit, vůbec nevnímá, oči má zavřené. Také vypadala jinak než v křesle u kávy, ale vše kolem pomáhalo její blízké ujistit, že je to stále ona, jen je už někde jinde. Byla na konci cesty. Ale ona nebyla jinde: v jednu plachou chvíli se nad ní naklonil syn a řekl jí, že jí děkuje, že byla hodnou a dobrou maminkou, že měli díky ní krásné dětství. Říkal to úplně prostě, ale bylo to dojemné, poslední slovíčka dospělého pána, který byl náhle malým klukem. Paní Štěpánka se ani nepohnula, ale přece to slyšela: najednou se jí z koutku oka vykutálela jedna slzička. Jedna jediná – malá zprávička o tom, že paní Štěpánka je stále tady: nejen slyší, ale že i cítí dojetí. Za hodinu a půl pak vydechla jemně a zvolna naposledy. Až do konce byla tu.