aneb umíme si představit, kolik lidí jsme hodili přes palubu?


Mařenko, máš horečku, okamžitě do postele! Mami, ale Janek má taky horečku, a ještě kašle. Má si taky jít lehnout, že jo? Ne, musí ještě umýt nádobí, vynést koše a odnést babičce nákup. Mami, a můžu se taky změřit? Bolí mě hlava. Terezo, ne. Až když tak pozítří. Dnes už leží Marie a Adam, tak to už stačí. Franto, ty běž s klukama ven, zakopejte si, ať ze sebe nemoc vyženeš. Tak: Marie, tady máš horký čaj a Adame, tady je zmrzlina. Mami, já chci taky zmrzlinu! Marie, ty nekašleš, Adam ano, tak dostane zmrzlinu. Udělá mu to radost a kašel třeba uteče… Katko, nejez pořád jen ovoce a vezmi si tady kus jitrnice, ať máš sílu bojovat s nemocí. Mamííííí, teče jen studená voda! Barko, tak vylez z vany a pusť tam Marii, ať si zchladí horečku.

Divná máma? Neumí zacházet s nemocí ani s dětmi? Špatně to dopadne s nimi i s ní? Nedělám si legraci, jen se snažím si představit, jak to už dlouho vypadá v našem státě. A vypadá to o dost hůř. Vedou jej lidé, kteří nedokázali vládnout, tedy zvládnout složitou, ale řešitelnou situaci. Mohou za to, že umřelo mnoho lidí, kteří tu ještě mohli být. Tváří v tvář těmto zbytečně zemřelým je snad i vedlejší, jestli je na vině neschopnost, populismus, panika ze ztráty moci nebo zcestný promořovací záměr. Nebo všechno dohromady.
Je zle. Umíme si představit, jak moc? Sledujeme čísla. Zemřelí ale nejsou čísla, jsou to lidi. Lidi jako já, která ještě píšu, jako vy, kteří ještě čtete. Tolik lidí, kteří nám chybějí! Každý měl svou postel, svůj život, svůj hrnek, půllitr, rozečtenou knihu nebo oblíbeného zpěváka, hlavně měl děti, lásku, rodiče, přátele. Dvacet sedm tisíc postelí, dvacet sedm tisíc hrnků, každý s jiným obrázkem, strašně rychle opuštěných. Jako kdyby docela velké město lidí s jejich postelemi, hrnky a osudy bylo za pár měsíců pryč. Jako kdyby zmizla od září do března celá Kroměříž, Šumperk, nebo Uherské Hradiště. Nebo, měřeno zemřelými, je to osmnáct Titaniků. Než jsem dopsala článek, přibyly dva…a těch zemřelých bude ve skutečnosti ještě víc.
Je nám těžko a smutno. Protože nám neumřela jednička nebo stotrojka, ale Anna, Karel, Vláďa a Josef, Bára, Helenka, Magda, Tobiáš, Tomáš, Zuzka, Jarmila, Kája, Mirek… tedy popravdě mnoho Aniček, Marií, Zuzan, Honzů, Vašků... Na Staroměstském náměstí i na jiných náměstích na nás volají jejich blednoucí kříže (děkujeme za ně). Nemohli jsme se s těmito svými lidmi často ani rozloučit. Chtěli bychom na ně vzpomínat a děkovat za ně. Ale vkrádá se do toho hněv. Málokdy se hněvám, naopak: vím, že tu smrt s námi je, a že se můžeme s pokorou snažit, aby byla dobrá. Ale teď je to jinak. Protože to mohlo být jinak. Tolik zbytečného utrpení. Ach jo.
Představuju si dál. Dvacet sedm tisíc zemřelých maminek, tet, tátů, manželek, synů, dědečků, sester, babiček a bratrů znamená zároveň odhadem dvě stě tisíc jejich smutných maminek, tátů, synů, dcer, strýců, vnuků a vnuček... Pak pár set tisíc smutných přátel a minimálně sto tisíc spolužáků a spolupracovníků. Další statisíce těch, kteří zemřelé nebo truchlící znali, nestihli se rozloučit a chybí jim. Tenhle skoro milion smutných lidí si už vůbec neumíme představit. Zkusme to tak, že si nastoupí do autobusů. Je to 18 181 linkových autobusů. Taky si to neumíme představit? Tak je postavme po délce republiky: s rozestupy zhruba na jeden autobus mezi sebou, budou stát od západu až na východ přes pole, hory, lesy, města. A to mezi ně nepočítám desetitisíce či statisíce vyčerpaných zdravotníků, dobrovolníků a dalších obětavých lidí, kteří mlčky a obětavě zachraňují to, co vláda (podpořena naší hloupostí) zmařila. Taková opravdu smutná republika.
Nemoci a epidemie jsou a budou a vždycky přinesou plno smutku. Mohlo ho ale být o dost míň. Určitě jsme nemuseli mít (počítáno na milion obyvatel) zdaleka nejvíc zemřelých na světě. Nemuseli jsme mít dvaapůlkrát víc zemřelých, než je průměr v Evropě, nebo než zemřelo lidí v Holandsku nebo v Německu a v Rakousku, nemuseli jsme mít dvakrát víc zemřelých než v Polsku. Zemřelo u nás desetkrát víc lidí než v Dánsku a dvacetkrát (!) víc než v Norsku. U nás 27 100, u nich 660. Norsko má asi polovinu obyvatel co my. Kdybychom to zvládli jako Norové, zemřelo by u nás jen asi 1400 lidí. A 25 700 lidí mohlo ještě žít. Nejsou to země tak daleko od nás a tak jiné než my. Jen my teď máme o hodně míň Honzů a Mařenek a Karlů a….

Nezapomeňme na ně. Ani až bude lépe. Ani kdyby bylo zas hůř, třeba s příchodem nové mutace. Ani na podzim, když budeme volit. Mohou přijít horší věci, než tato epidemie, a naši vládci nezvládli uřídit ani ji. Podpořeni námi, naší lehkovážností a naším tupým fanfarónstvím hodili tolik lidí z tolika Titaniků přes palubu.







Foto MŠ