Můžeme jít s vámi? aneb jak jsme s Rusy demonstrovali za Ukrajinu
Úterý kvečeru. Žluté slunce mizí z modrého nebe. Míchám modrou a žlutou barvu na paletě. Naše dospělá vnučka Ronja přiběhla, že spolu budeme vyrábět transparenty na večerní demonstraci. Kamarád se prý smál: to zní vtipně, vyrábět s babičkou transparent.
Jó, babička má v garáži hodně transparentů. Třeba z roku 2014, Puť puť puť, s jídlem roste chuť, nenasytná slepice se lstivou putinohlavou tehdy pořádala zrovna Krym a Osetii… Jenže vtipné to být přestává, mračna se stahují. Zadupávám v sobě šílené karikatury šílence zavřeného v konzervě, který dští oheň na svět, o němž nic neví. Malujeme vlajky. Svobodu Ukrajině, píšu. Bojuje i za tu naši. Z Putina zbyly jen nohy na kraji papundeklu, je vyhnaný pryč. Zlatý voči, řekla by má babička.
Dochází nám žlutá akrylka, modré je ještě dost. Ronja už má dvě papundeklové vlajky, září pak na mnoha fotkách z demonstrace, i když jsou malé. Dědeček bere vlajku, babička transparent, vnučka dva svoje. Táhnou, táhnou, vytáhnout nemohou... vyrážíme do města, už je čas. Na mostě přes Vltavu nás anglicky osloví sympatický mladý pár, ukazuje na naše transparenty: „Prosím vás, můžeme jít s vámi?“ Vysvětlujeme naše tažení. „Yes, yes, víme. Byli jsme u ruské ambasády, ale byli jsme tam sami a vy asi líp víte, kam jít, kde se dá protestovat,“ říkají. Bereme je s sebou a zrychlujeme krok. „Víte, my jsme Rusové, ale my nesouhlasíme s tím, co Putin chce udělat Ukrajině.“ Dozvídáme se, že jsou z Petrohradu, ale žijí raději v Estonsku. Přijeli do Prahy, okouzlila je, teď ale potřebují využít její hlavní náměstí jinak.“ Stydíme se za svoji vládu, za svoji zemi,“ říkají omluvně. Od Klementina až k soše svatého Václava probíráme chvatně dějiny našich zemí, komunismus, Václava Havla, ostudné prezidenty, války… vidíme to stejně.
Jsme tu. „To je prezidentský palác?“ „Ne, ne, Národní muzeum. Ale jednou si je už Rusové s palácem prezidenta spletli, vidíte? Na sloupech je to ještě poznat. A tohle je svatý Václav. Havel měl jméno po něm.“ „Vy se máte, že jste měli Havla. A demokracii. My s ní nemáme zkušenost vůbec,“ hledí mladý muž vzhůru.
Ano, máme se. Díky němu jsme v NATO, máme svobodu a můžeme svobodně se svobodnými Rusy demonstrovat za svobodnou Ukrajinu.
Jak dlouho ale?
PS: Čtvrtek nad ránem. Ďábelská slepice s hlavou v konzervě pálí zběsile kolem sebe, polyká na hrdé Ukrajině právo i lidské životy, jejichž krásu a cenu si nedovede představit. A chuť má nepochybně i na nás.
PPS: Čtvrtek večer. Obdiv všem Rusům v ulicích ruských měst, že se nezalekli bunkernogo děda, ti to mají daleko těžší, než ti naši. Snažím se od nich učit.
PPPS: Čtvrteční noc. Děsí mě lehkost, s jakou jeden zlostný dědek zakonzervovaný v bunkru zničí za chvíli Kyjev, spoustu lidí jako já a vlastně velký kus našeho světa. A já s tím nic nedokážu udělat, jen zírám do tmy, kde blikají slova: Prezidentský palác? Muzeum? Bunkr?
Jó, babička má v garáži hodně transparentů. Třeba z roku 2014, Puť puť puť, s jídlem roste chuť, nenasytná slepice se lstivou putinohlavou tehdy pořádala zrovna Krym a Osetii… Jenže vtipné to být přestává, mračna se stahují. Zadupávám v sobě šílené karikatury šílence zavřeného v konzervě, který dští oheň na svět, o němž nic neví. Malujeme vlajky. Svobodu Ukrajině, píšu. Bojuje i za tu naši. Z Putina zbyly jen nohy na kraji papundeklu, je vyhnaný pryč. Zlatý voči, řekla by má babička.
Dochází nám žlutá akrylka, modré je ještě dost. Ronja už má dvě papundeklové vlajky, září pak na mnoha fotkách z demonstrace, i když jsou malé. Dědeček bere vlajku, babička transparent, vnučka dva svoje. Táhnou, táhnou, vytáhnout nemohou... vyrážíme do města, už je čas. Na mostě přes Vltavu nás anglicky osloví sympatický mladý pár, ukazuje na naše transparenty: „Prosím vás, můžeme jít s vámi?“ Vysvětlujeme naše tažení. „Yes, yes, víme. Byli jsme u ruské ambasády, ale byli jsme tam sami a vy asi líp víte, kam jít, kde se dá protestovat,“ říkají. Bereme je s sebou a zrychlujeme krok. „Víte, my jsme Rusové, ale my nesouhlasíme s tím, co Putin chce udělat Ukrajině.“ Dozvídáme se, že jsou z Petrohradu, ale žijí raději v Estonsku. Přijeli do Prahy, okouzlila je, teď ale potřebují využít její hlavní náměstí jinak.“ Stydíme se za svoji vládu, za svoji zemi,“ říkají omluvně. Od Klementina až k soše svatého Václava probíráme chvatně dějiny našich zemí, komunismus, Václava Havla, ostudné prezidenty, války… vidíme to stejně.
Jsme tu. „To je prezidentský palác?“ „Ne, ne, Národní muzeum. Ale jednou si je už Rusové s palácem prezidenta spletli, vidíte? Na sloupech je to ještě poznat. A tohle je svatý Václav. Havel měl jméno po něm.“ „Vy se máte, že jste měli Havla. A demokracii. My s ní nemáme zkušenost vůbec,“ hledí mladý muž vzhůru.
Ano, máme se. Díky němu jsme v NATO, máme svobodu a můžeme svobodně se svobodnými Rusy demonstrovat za svobodnou Ukrajinu.
Jak dlouho ale?
PS: Čtvrtek nad ránem. Ďábelská slepice s hlavou v konzervě pálí zběsile kolem sebe, polyká na hrdé Ukrajině právo i lidské životy, jejichž krásu a cenu si nedovede představit. A chuť má nepochybně i na nás.
PPS: Čtvrtek večer. Obdiv všem Rusům v ulicích ruských měst, že se nezalekli bunkernogo děda, ti to mají daleko těžší, než ti naši. Snažím se od nich učit.
PPPS: Čtvrteční noc. Děsí mě lehkost, s jakou jeden zlostný dědek zakonzervovaný v bunkru zničí za chvíli Kyjev, spoustu lidí jako já a vlastně velký kus našeho světa. A já s tím nic nedokážu udělat, jen zírám do tmy, kde blikají slova: Prezidentský palác? Muzeum? Bunkr?