To říkala babička, když chtěla říct, že nevím, co mám - a že se mám. Nestěžuju si a jsem vděčná. Jenže éterem a sítěmi i našimi hlavami krouží spousta hudrání, lamentování a osočování. Jako mrak, co nás chce zavalit.Tak já na to vytáhla některé z věcí, které máme (a zajíci nedáme).

Máme svobodu, můžeme volit. Mohu číst a říkat, co chci, podnikat, co umím, chodit do kostela bez obav. Nepadají na nás bomby, neumíráme v boji a hlady, máme vodu a elektřinu, vaříme doma v kuchyni, ne v mrazu na návsi. To všechno není nic samozřejmého. Je to prostě velké štěstí – a zásluha mnohých, kterým za to vděčíme. Můžeme navíc pomáhat těm, kteří tohle všechno nemají, kterým je ve válce zle, i těm, na které u nás dopadá krize; možností je hodně. A pomáháme. To je taky dar, že můžeme. Jsem hrdá na všechny lidi, kteří v uplynulém roce posílali a posílají neuvěřitelné množství peněz, uskrovnili se, ubytovávali, provázeli. Taky jsem hrdá na jednotnou Evropu, v to jsem opravdu nedoufala. Na naši zemi a její vládu, která v minulém roce přispěla k dobrým postojům a činům Evropy i NATO, i k respektu k těmto institucím u nás. Obdivuji, jak naše země dokázala smysluplně pomoci takovému množství lidí prchajících před válkou. Viděla jsem jich hodně; těch s pár narychlo sbalenými igelitkami víc, než těch s kufry. A jsem moc ráda, že pomoc Ukrajině neustává, že víme, že bojují za nás, chrání i nás. Tolik statečných lidí od nás tam působí: neziskovek, dobrovolníků, novinářů, záchranářů, zdravotníků. Hodně obcí má partnerské obce na Ukrajině a vozí jim pomoc, kterou právě teď potřebují, aby přežili zimu, aby se mohli bránit. A co je důležité: nečekáme, až nám někdo shora něco dá nebo nařídí. Darujeme, posíláme, nezapomínáme. Máme se. Děkuju.

Taky děkuju, že navzdory všemu tolik lidí v naší zemi volilo v prezidentské volbě moudře. Že se odhodlali slušní lidé kandidovat. Už dlouho jsem vděčná, jak vynalézavě v naší zemi probudil občanskou společnost Milion chvilek a jiné podobné iniciativy zdola a teď je to vidět: propojila se vesnice i malá i velká města. Ještě je tu plno propastí, ale nedali jsme se neurvalými pokusy prezidenta a bývalého premiéra vystrašit a rozdělit na kavárnu a nekavárnu, neopustil nás humor a tvořivost, naopak: pošťouchli nás. Ve městské anonymitě to máš snadné – jdeš demonstrovat s cedulí a nic ti nehrozí. Na vsi musíš sebrat daleko víc kuráže: vyrazit s transparentem před zraky těch, co na tebe hledí zpoza okna a brblají. A někdy taky vyhrožují. Ale mnohde, i v naší chrabré Kovářovské kavárně nezůstalo jen u demonstrací na návsi: hraje se divadlo, pořádají debaty, ohně a promítání a výlety a koncerty. Všechna čest! Také mě stále okouzluje, kolik je statečných a inspirativních a trpělivých učitelů po celé zemi, i co všechno vynalezli kvůli online výuce. Tolik zdravotníků a vojáků a hasičů máme statečných a obětavých. Tvořivých a vynalézavých řemeslníků, umělců, vědců, farmářů… mohla bych pokračovat dál a dál, jak nefalšovaný budovatel. Nejsem jeliman, vím, že je leccos složité, do zemského ráje na pohled to má daleko a hartusit by se dalo půl dne, ale dnes tu píšu o tom hlavním, co funguje. Užívám si to vděčně. Fajne (řekla by má ostravská vnučka). Zajíc to má marne.

A dnes ještě navíc: jsem opravdu šťastná, že si hlavní demokratičtí soupeři uměli po prvním kole spolu dát pivo, udělat společné akce a plakáty, odpustit si a spolupracovat na tom, co je tak naléhavě potřeba. Aby to dobré, co máme a děláme, nevzalo za své. Vážím si jich, protože je mi jasné, že to nebylo jen tak: každý musel někde ustoupit, odpustit, darovat. Podobně jejich nadšení dobrovolníci. Zkusme se od nich nechat inspirovat. Domluvit se spolu, omluvit se a odpustit si a zkusit se starat o tu naši zemi dobře, každý jak umí. Ptát se, co od nás potřebuje, ne jen co my od ní. Nežehrat. A hlavně zajíci nedat to všechno, co máme. Utekl by s tím.

Může to začít třeba právě teď (Ostravaci a Ústečáci už začali) a ne až za týden, až si, doufejme, zvolíme lepšího prezidenta, než jsme měli dosud. Nebude spasitel a nezařídí ráj na zemi, to není úkol pro něj. Mohl by ale povzbuzovat to, co je v nás a v naší zemi to lepší – to prezidentův úkol naopak je. Nebude vytahovat opelichané strašáky, točit se zmateně dokolečka a kácet to, co hezky stojí. To by mi stačilo, zbytek už společně zvládneme. Zajíc pak zajisté uteče s prázdnou.